Za pět minut dvanáct nebo spíš po dvanácté dává vláda dohromady strategii, jak čelit nedostatku vody. A je zbytečné přemýšlet, zda zpoždění, se kterým vzala na vědomí změnu klimatu, zapříčinila tvrdošíjná negace tohoto jevu předchozím Hradním pánem nebo prostě tím, že s koncepčním myšlením v dlouhodobém horizontu mají zdejší politici problém už tradičně.

Recepty, jak zajistit co nejvíc vody i v obdobích sucha, jsou přitom staré jak lidstvo samo: vyčistit vodní nádrže a postavit nové, udržovat hráze rybníků, šetrně obhospodařovat lesy a pole, využívat odpadní vody.

To vše chtějí ministerstva zemědělství a životního prostředí v příštích dvou letech zpracovat do podoby konkrétních návrhů a předložit je vládě coby „ucelenou dlouhodobou koncepci“. Při této příležitosti by ovšem bylo záhodno si zároveň ujasnit, co má voda vlastně být: zda veřejný statek, dostupný všem, anebo zdroj, na kterém se vydělává.

Jak na to upozornil Tomáš Malík v posledním čísle časopisu Nový prostor, „tahle otázka se v Česku řeší bez úspěchu už víc jak deset let“. Výsledkem je, že lidé platí od regionu k regionu vodné a stočné v různé výši, podle toho, nakolik a jakým způsobem se v jejich regionu vodárenství po Listopadu privatizovalo. Ke zvyšování poplatků dochází totiž leckde i s odůvodněním, že lidé vodou šetří, protože je drahá. Zní to kuriózně, ale z hlediska byznysu to má logiku: firma zdražuje, aby netratila, když odběr klesá.

Státní fond životního prostředí sice stanovuje každoročně „sociálně únosné“ hranice poplatků, ale to platí jen tam, kde šly do vodárenské infrastruktury evropské peníze. Ty nelze čerpat v případech, kdy radnice dlouhodobě pronajaly místní vodárenství privátním firmám, protože by to byla nedovolená podpora soukromého podnikání. Což je třeba konkrétně případ Prahy, jejíž zastupitelé uzavřeli před více než deseti lety s francouzským koncernem Veolia smlouvu na dodávky vody až do roku 2028, zatímco zanedbaná infrastruktura zůstala na krku magistrátu.

Nepřekvapuje, že se tak stalo za okolností značně neprůhledných. Současný stav je každopádně takový, že se z pražské městské pokladny financují především havarijní opravy a na celkovou rekonstrukci vodovodního potrubí není pomyšlení.

Až budou ministerští úředníci v příštích dvou letech uvažovat nad ucelenou koncepcí, jak čelit nedostatku vody, neškodilo by, kdyby vzali v úvahu také hektolitry pitné vody, které se co chvíli rozlévají do ulic. A nejen těch pražských.