Rizika zemědělské reformy nejsou jen v zastropování

Plánovanou reformu společné zemědělské politiky EU (SZP) kritizují politici i zemědělci v ČR zejména kvůli předpokládanému omezení části dotací pro velké zemědělské podniky. Těch má naše země v rámci EU skutečně nejvíce, takže takzvané "zastropování" (omezení dotací velkým) by se nejvíce dotklo právě našeho zemědělství. Je proto jistě správné a pragmatické usilovat o to, aby bylo zastropování buď zcela odmítnuto, nebo aby bylo z pohledu tuzemského zemědělství omezeno na maximální únosnou mez. Bylo by ale velmi zjednodušující, kdyby se nové vedení ministerstva zemědělství soustředilo pouze na tento problém. Zvláště když předchozí vedení už dokázalo původní podmínky pro zastropování velmi výrazně změnit. Zatímco totiž někdejší nástřel reformy mohl při nejhorším možném scénáři připravit české zemědělce až o 13 miliard korun ročně z bruselských zdrojů, návrh představený minulý týden pracuje s možností, podle které by se velkým zemědělským podnikům u nás škrtalo ročně jen zhruba 40 milionů korun (necelých 200 000 eur). Samozřejmě, ani poslední návrh není definitivní, leccos se může změnit, a je tedy třeba mít se na pozoru. Momentálně větší diplomatickou výzvou jsou ale dosud poněkud skrytá rizika reformy SZP.

Například faktické zakonzervování okruhu příjemců dotací v letošním roce pro rok 2014. Jedním z vysvětlení pro jinak zcela nelogický, byrokratický a fakticky korupční krok EU by mohla být snaha Bruselu zabránit spekulativnímu dělení velkých podniků na menší tak, aby unikly zastropování. Teze o možnosti "zmenšovat" podniky, o které se tu i onde můžeme občas dočíst, je tak kvůli tomu zcela mylná. Výsledkem ale mimo jiné je také to, že po následující dva roky nemohou do zemědělského podnikání vstupovat nové subjekty, včetně mladých farmářů, jejichž zvýšenou podporu materiál Evropské komise oficiálně deklaruje.

Respektive – možné to je, avšak za předpokladu, že si nový subjekt koupí od stávajícího zemědělce "právní nárok na dotace". Kdo tak neučiní, bude mít paradoxně nárok na dotace v roce 2012 a 2013, ale ne v roce 2014. Unie tímto krokem, možná nechtěně, ale přesto vyslala několik docela varovných signálů. Prvním a nejhorším je vytvoření další byrokratické mašinerie a korupčního prostředí při překupování právních nároků na dotace, které si zjednodušeně můžeme představit jako obdobu kvót na mléko nebo na výrobu cukru. Druhým je nerespektování práv vlastníků půdy, protože "kvótu na dotace" může prodat či koupit příjemce dotací, což je obvykle nájemce půdy a ne její vlastník. Třetím je administrativní impulz k růstu cen pozemků.

Nic z toho ani náhodou nezvyšuje konkurenceschopnost evropského zemědělství, ačkoli se právě tímto pojmem návrh EU zaklíná. Nezvyšuje ji ani takzvané ozelenění, což v praxi znamená odečíst z celkové sumy dotací 30 procent a tyto peníze použít na environmentální účely. Nezatěžovat zemědělskou výrobou nadměrně životní prostředí je samozřejmě správná filozofie. Otázkou je, co ještě navíc mají oproti současnému stavu pro ochranu krajiny zemědělci udělat. Již dnes například musí chránit krajinné prvky, jako jsou meze, remízky či osamělé stromy, stejně tak musí při hospodaření dodržovat zásady dobré zemědělské praxe (tedy například nepěstovat na svažitých pozemcích kukuřici). Řada území je vyjmuta z hospodaření v rámci národních parků, na mnohých je hospodaření omezeno chráněnými krajinnými oblastmi. Další "zelenání" tak má výrazně omezené možnosti, takže i nalezení cest, jak toho dosáhnout, je velkou výzvou pro zemědělské diplomaty. Fakticky větší než zastropování – 30 procent dotací je dost významná suma peněz.

LN, 18.10.2011