Problém lobbingu není ve zlém soukromém sektoru, ale v nefunkční státní správě

Opakované výroky ministryně místního rozvoje Dostálové na téma nový stavební zákon spustily zajímavou debatu hned několika směry. Je vůbec potřeba nový zákon? Postupovalo ministerstvo při přípravě zákona správně? A proč politikům a úředníkům do přípravy legislativy neustále tlačí své myšlenky soukromý sektor?

Právě poslední vyřčenou otázku považuji za naprosto zásadní. Ačkoliv se o „zlém soukromém sektoru“ často hovoří jako o příčině toho, že jsou zákony špatné, opak je pravdou. Finální podoba zákonů odráží jen a pouze kvalitu státní správy a zvolených zákonodárců. Silná a kompetentní státní správa připravuje silné a kvalitní zákony, které reflektují žádoucí stav věcí. Kvalitní zákonodárci zas dokáží dobře rozeznat, jaké pozměňovací návrhy jsou žádané a smysluplné, a jaké jsou na oplátku poplatné tzv. ofensivnímu lobbingu, jenž přerozdělí bohatství od velké skupiny lidí k těm, kteří za něj lobbují.

Lobbing, tedy prosazování vlastních zájmů do legislativy, je totiž dvojího druhu. Tím prvním je právě ofensivní lobbing, který reprezentuje snaha směřovat maximální počet výhod k úzké skupině aktérů, kteří lobbing iniciují a platí. Tyto výhody mají zpravidla podobu licencí, úlev, povinných odběrů nebo jiných rent-seekingových nástrojů. Nezvládnutý fotovoltaický boom podpořený pozměňovacím návrhem nejmenované paní poslankyně by našim peněženkám a drahým autům majitelů slunečních elektráren mohl vyprávět.

Na druhé straně stojí lobbing defensivní, obranný. Tím se skupina aktérů nebo jejich větší počet sdružený do účelově založeného celku (svaz, asociace, komora) snaží zabránit přijetí takových legislativních návrhů, které – byť jsou třeba přijímány s dobrým záměrem – mohou nenávratně zablokovat (poškodit) trh a všechny subjekty na něm, včetně spotřebitelů. A tam já osobně vidím pozici developerů ve vztahu ke stavebním předpisům.

Ačkoliv platí okřídlené klišé, že o peníze jde až v první řadě, tak zájmy developerů jsou jednoduché – stavět a prodávat. A to je přeci správné pro spotřebitele, který chce zase kupovat. Pokud se developeři snaží lobbovat za to, aby zákon umožňoval co nejsnazší a nejrychlejší proces výstavby bytů, logicky tím lobbují i za zájmy těch, kteří chtějí byty nakupovat. Neviditelná ruka trhu zkrátka funguje tak, že když se snažím zvyšovat ekonomickou aktivitou svůj vlastní užitek, zvyšuji tím i užitek někoho jiného, o kterého mi třeba vůbec nejde.

Proto mi nepřijde jako šťastné apriori odsuzovat lobbistickou snahu bank, operátorů, pojišťoven, výrobců aut, retailových řetězců… Zkrátka všech těch skupin, o nichž nám veřejný sektor vštěpuje definici „velcí, silní, bohatí a zlí“ jen proto, že sledují, co se na jejich sektor chystá a snaží se s tím něco dělat. Jejichž zájem totiž může se zájmem průměrného Čecha (voliče-mediána) souznít daleko více než zájem úředníka, který připraví špatnou legislativu.

Autor je advokát a univerzitní pedagog, působí jako předseda správní rady Liberálního institutu.