Míň absurdní, než se zdá

Nepoměr mezi tím, kolik toho Česko s jednotlivými zeměmi v současnosti zobchodují a jak moc naši představitelé tajtrlíkují před jejich představiteli, není sám o sobě nelogický ani nebezpečný.

Kontrast mezi tím, jak vstřícná je část české politické špičky včetně prezidenta k Číně, Rusku a podobným zemím, a tím, jak vlažně naopak přijala minulý týden německou kancléřku, nešlo přehlédnout. Hojně sdílené statistiky teritoriální struktury zahraničního obchodu, podle kterých Česko tři čtvrtiny dovezených a vyvezených surovin a zboží zobchoduje se zbytkem Unie, 29,3 procenta se samotným Německem, zatímco s Čínou 6,7 procenta a s Ruskem pouhých 2,6 procenta, na první pohled upozorňovaly na absurditu takového chování. Ekonomickou diplomacii ale na rozdíl od složení potravin nelze uspokojivě vtěsnat do jednoduché tabulky. Koláčový graf, původně vytvořený Tomášem Hečkem a následně obdařený vlastním životem, si zaslouží doplnění.

Graf: Tomáš Hečko, data MPO.

Za prvé, není fér vyjadřovat důležitost obchodních partnerství jejich aktuálním obratem. Podstatnější je obrat potenciální – a ten Čína skýtá obrovský. Žije v ní víc než šestina obyvatel planety: 1,37 miliardy spotřebitelů, jejichž nároky i kupní síla se vytrvale zvyšují. (Obrázek si můžete udělat třeba z cenami ověnčené knihy Evana Osnose Age of Ambition.) Čeští výrobci do Číny v prvním letošním čtvrtletí prodali zboží za 22 miliard korun – to bylo jen 1,1 procenta celkového českého exportu, méně než do Turecka. Česká exportní banka větří možnost dvojnásobku už v dohledné době.

Z tohoto pohledu dává smysl udělat větší show pro někoho, s kým jsme na začátku vztahu, než pro toho, s kým to už dlouho klape – tak jako si uchazeč o práci vezme na pracovní pohovor lepší oblečení, než jaké si bere v pátek po roce zaměstnání. (Že k té show v březnu patřila policejní šikana občanů, to samozřejmě zůstává průšvihem a varováním.)

S tím souvisí druhý háček: v Německu jsou politika a byznys propletené přece jen méně, než je tomu v Číně. Jestli bude německá automobilka brát díly od českého dodavatele, o tom naštěstí nerozhoduje to, jak se aparátčíkům vládní strany líbilo na výletu v Praze a zda se na něm podařilo upíchnout do dozorčích rad a obchodních komor dost Tvrdíků z jedné nebo druhé země.

Ano, i ekonomické spolupráci s jinými členy Unie prospěje šikovná diplomacie, hlavy států a vlád mají ale manévrovací prostor výrazně menší než u třetích zemí. V případě států s 818kilometrovou hranicí o to menší, že diplomacii nedělají jen politické špičky, ale snad ještě víc starostové, hejtmani, ministři spolkových zemí, rektoři vysokých škol a tak dál. Vzhledem k tomu, že si Miloš Zeman a Andrej Babiš založili svou živnost na mentorování Angely Merkelové a první i na urážení německého piva, je další klika, že máme v regionech Petry Vokřály.

Třetí a poslední doplnění exportního koláče: ty tři čtvrtiny našeho zboží a surovin, které jdou do Unie, jsou na unijní poměry unikátní. Silněji je na osmadvacítku vázané už jen Slovensko, o něco méně Maďarsko. Běžný poměr mezi objemem exportu do Unie a do ostatních zemí je 60 : 40.

Jsem fanoušek evropské integrace, ale také jsem fanoušek toho, aby se nedávala všechna vajíčka do jednoho košíku, ba ani tři čtvrtiny aby se jich nedávaly do jednoho košíku. Dělat větší cirkus pro potenciální obchodní partnery z asijských nebo latinskoamerických zemí než pro evropské sousedy ještě nemusí nutně znamenat, že hledáme svoje místo jinde než v Unii. Dá se to totiž číst i jako pokus o přiblížení unijnímu standardu. Pravda: četlo by se to tak snáz, kdyby prezident vrchem nepřihazoval bonmoty o podléhání unijnímu tlaku a o czexitu. Teprve tyhle řeči jsou ale pitomé a nebezpečné, ne samotná disproporce mezi objemem obchodu a pozornosti.