Deset let politici poslouchali s úsměškem řeči ekonomů, že se reformy mají dělat v dobrých časech, protože v těch špatných budou bolet mnohem více. Nevěřili oni ani voliči. Teď jim to říká takzvaně nepolitická vláda. Stát je na suchu. Ministr financí Eduard Janota v neděli v televizi konstatoval, že vláda může manipulovat pouze s nějakými osmnácti až devatenácti procenty rozpočtu. To je něco přes dvě stovky miliard korun. Zbytek, kolem devíti stovek miliard, je už utracený, protože tyto výdaje předepisují platné zákony. Když z příjmů vypadne sto až sto padesát miliard korun, je jasné, že šance něco podstatného uspořit je méně než teoretická. Vláda, jejíž mandát je dán půl rokem do předčasných voleb, fakticky nemá co řešit. Může jen zatáhnout za záchrannou brzdu a zastavit to navyšování výdajů, které může. Tedy především platy ve státní sféře a různé valorizace dávek, příspěvků a důchodů nad zákonem danou hranici.

Máslo na hlavě

Janota je ten pravý člověk, který takový rozpočet sestaví a zdá se, že si zatím nikdo z politiků netroufá příliš protestovat. Všichni totiž mají máslo na hlavě. ČSSD dvě volební období odmítala cokoli činit s nutnou reformou penzí i zdravotnictví. Za Špidly ministr Sobotka s pomocí poradců sesmolil takzvanou reformu veřejných výdajů, která měla z jedné třetiny spočívat ve zvýšení daní a ze dvou třetin ve snížení výdajů. Především těch zákonných, kterým se říká mandatorní. Výsledkem byla nula škrtů. Ekonomika rostla, a tak se neškrtalo. Rostly platy státních úředníků, lékařů, ozbrojených složek, takže stát platil v průměru více než podnikatelský sektor, což je světový unikát. Vesele se valorizovaly všechny možné dávky. Nikdo se nestaral, co bude po tomto mejdanu. Na závěr jsme si dali tuplovanou dávku rozhazovačného šílenství před volbami v roce 2006. Násobila se mateřská, porodné, rostla už tak giganticky zneužívaná nemocenská a další dávky. Roční účet naskočil jen z předvolebního šílenství o šedesát miliard korun! Nová vláda se zaklínala reformami, ale jejich výsledek je velmi skromný a snížení výdajů předepsaných zákonem velmi omezené. Fakticky se jen mírně korigovala mateřská, srazily se některé sociální dávky a přibrzdil se růst platů ve veřejném sektoru. Na víc nebyla síla, ale zjevně ani vůle.

Co jiného teď může nabídnout „letní vláda“ než to, že zatáhne za brzdu? Úspory, které podle návrhu vládního prohlášení vypadají na první pohled drasticky, jsou jen prvním krokem, za nímž musí následovat skutečné a systémové reformy veřejných financí. Tuhle zatáčku před propastí v podobě státního bankrotu v maďarském stylu však bude muset vybrat s pevnou rukou na volantu vláda, která vzejde z voleb se silným politickým mandátem.

Bude to prudká zatáčka

Je nepochybné, že lidé ten prudký průjezd zatáčkou nepříjemně pocítí. Je jedno, kdo bude za volantem. Rozdíl bude jen v tom, zda ceny porostou rychleji než nezaměstnanost, nebo propouštění bude rychlejší než růst daní. Státní dluh naroste během příštích čtyř let o dost více než o polovinu a úroky dosáhnou pomalu třetiny částky vyplácené důchodcům na penzích. K nějakým trochu přijatelným schodkům se nedostaneme při opravdu velkých škrtech dříve než za čtyři roky, říkal včera Eduard Janota a myslel to smrtelně vážně.

Takže program Fischerovy vlády dává skvělé měřítko voličům pro jejich rozhodování v podzimních parlamentních volbách. Teď nejde o to, kdo slíbí více, ale o to, která strana nabídne větší jistotu, že Česko pod její správou za pět, deset let nezbankrotuje. Akceptuje vítěz voleb, že musí převzít odpovědnost za dlouhodobou stabilitu země, o niž právě v následujících letech půjde? Jestli tohle letní kabinet dokáže, splní mnohem více než zadání pro nějakou překlenovací, nikým nemilovanou vládu.

MfD, 26.5.2009

Autor je komentátor týdeníku Profit