Altruista je takový člověk zvláštního ražení, který chce pomáhat svým bližním nikoli za své, ale výlučně za cizí peníze, čili z daní. Tuhle svou fundamentální doktrínu považuje za naprostou politickou samozřejmost, něco jako medicínu zdravého horského vzduchu, o níž se nediskutuje, a všem, kteří se brání dalšímu zvyšování berní, nadává do extremistů. Nejinak i Michael Kraus, právě u nás hostující politolog, jenž nám vysvětluje, proč zuří v Americe nesmiřitelná diskuse o redukci hrozivého deficitu a výši daní (Obama podruhé, LN 2. 2.). Říkám si, kéž by tak zuřila i u nás!

Cituje z nějaké profesorské autority: "Republikánská strana se stala ideologicky extrémní, opovržlivá vůči stávajícímu sociálnímu systému, pohrdá kompromisem i konvenčními poznatky, důkazy i vědou, a ještě odmítá legitimitu politické opozice." A víte proč? Protože nenávidí daně! Udělala si z nezvyšování modlu! A přitom v článku sám autor uvádí republikánský souhlas se zvýšením daní z 1. ledna. A jakými že to konvenčními poznatky pohrdá? Jakými důkazy a jakou vědou?

Konvenční moudro přece praví, že příliš velké daně jsou ekonomické zlo a věda, jak jinak, to potvrzuje výpočtem neefektivního státního podnikání, zbytečnými dotacemi, korupcí a mrháním peněz na zbytnělou byrokracii (svou politickou třídu) atd. Na výčet by nestačil ani celý formát těchto novin. Záleží ovšem na významu slůvka příliš – sociální konzervativci nepopírají pomoc státu jako poslední instanci postiženým, jimž charitativní solidarita nepomůže. Popírají stát-moloch, který hospodářství dusí, vždyť daňová kvóta a s ní i stát už od padesátých let jen roste a tloustne a dosahuje už téměř zoufalých evropských rozměrů (45 procent HDP). Popírají, že lze bohatým brát, aniž by docházelo k ožebračování všech ostatních. Sociální demokraté, kteří za státní kapitalismus primárně zodpovídají, nám rádi předhazují švédský sociální model. Že jsou chmurní Skandinávci v ekonomickém výkonu nesouměřitelní, ví každé malé dítě. A přece i oni to s budováním státu přehnali a ocitli se na kraji fiskální propasti. V roce 1996 dosáhl dluh švédského státu 84 procent HDP. Jenomže na rozdíl od jiných se poučili. Od té doby se jej podařilo snížit na loňských 49 procent (aniž by hospodářství trpělo recesí) a ministr financí slibuje, že bude pokračovat i ve snižování daňové kvóty, která je jednou z nejvyšších na světě (48,2 procenta).

Švédskou ocel v srdci nemáme, a proto bychom republikánskou doktrínu nízkých daní potřebovali jako sůl. Po dobrém nic s dobráky altruisty nejde.

LN, 12.2.2013

Autor je publicista a politolog