Federalizace Evropské unie a zavedení společných daní by byly krokem do pekla

Komentátor Jan Macháček nedávno položil několik zajímavých a provokativních otázek (Evropské sebepoškozování, LN 14 .2.). Proč Evropa trápí samu sebe? Proč řeší jednoduché věci složitě? Konkrétně: „Proč se místo budování osvědčených institucí, jako je společný dluhopis či daň, vymýšlí utopický systém kontrol a pokut? Proč nevystavět jednoduchou federaci amerického či německého typu, když jde udržovat při životě nestabilní hybrid s prvky konfederace a mezivládní spolupráce?“

Na všechny tyto tři otázky (dluhopis, daň, federace) lze odpovědět zcela racionálně. Začněme s „jednoduchou federací německého typu“. Odpověď: Německo není ve skutečnosti federace. Jednotlivé země nemají pravomoci určovat vlastní daně z příjmů – klíčový poznávací znak skutečné federace. (Mimochodem, proč se říká „Spolková republika Německo“, když správný překlad by zněl „Svazová republika Německo“?)

Federace amerického typu by přicházela spíše v úvahu. Ovšem není na ní nic jednoduchého. Na světě ostatně existuje jen málo úspěšných federací. Argentina, země, která je neustále na prahu bankrotu, hyperinflace nebo deflace, je typičtějším příkladem federativního státu než USA. Jednou z příčin jsou nevyvážené pravomoci federální vlády a státních vlád, pokud jde o daně a výdaje. Stačí drobná systémová nerovnováha v zákonech – a federace nebude fungovat. Existuje mnohem více špatných federací než dobrých: Bosna a Hercegovina, Brazílie, Etiopie, Indie, Irák, Mexiko, Nigérie, Pákistán, Rusko, Somálsko, Súdán, Venezuela. Zapomněli jsme na něco? Ach ano: Jugoslávie, Rakousko-Uhersko, Československo.

Z federací fungují dobře USA a Švýcarsko. Spojené státy ovšem zápolí s jedním problémem: americké podniky jsou zatíženy nejvyšší sazbou podnikové daně na světě. Průměrná americká daňová sazba činí 40 procent (35 procent federální daň plus 7 až 12 procent státní daň). To je břemeno na bedrech americké ekonomiky – břemeno, které ani neplní svůj účel, neboť objem inkasa tohoto typu daně v USA je menší než třeba v Česku v poměru k velikosti ekonomiky.

A nyní si zkusme představit, jaké daně bychom asi platili, kdyby Brusel získal pravomoc uvalovat na podniky a občany vlastní daně z příjmů! Evropa je již dnes nejvíce zdaněným kontinentem. Pouze konkurence v oblasti daní z příjmů udržuje zátěž na jakžtakž snesitelné úrovni. Federalizace EU a zavedení společných daní by ovšem byly krokem do pekla, které co schvátí, již nikdy nenavrátí. Daňové sazby by rychle vyskočily na válečné hodnoty 70, 80 a možná i více procent.

Peníze na hraní

V úvahu by přicházel švýcarský model. Švýcarsko má ústavní strop na federální daňové sazby z příjmů firem (8,5 procenta) a jednotlivců (11,5 procenta). Zvýšit daně z příjmů je na celostátní úrovni takřka nemožné. Mezi kantony funguje daňová konkurence, která je opět garantována ústavou. Ta zakazuje koordinaci sazeb, tedy daňový kartel. Tím je ve Švýcarsku zaručeno, že stát nebude zneužívat svoji moc a zatěžovat občany nadměrnými daněmi.

V rámci EU bychom se ovšem dočkali přesně opačného jevu: mnozí bruselští činovníci se nepokrytě těší, až budou v rámci „daňové harmonizace“ stanoveny minimální daňové sazby. To bude peněz na hraní!

Ve skutečnosti ale Evropská unie žádné další peníze nepotřebuje. Doposud se na nejvyšší úrovni přerozděluje jen asi jedno procento HDP Evropské unie a i to je příliš. Evropa trpí přehnaným objemem dotací, které se čerpají neefektivně. Bohaté státy dotace zatěžují, v chudých státech podporují korupci a plýtvání.

Makroekonom může argumentovat, že federální přerozdělování zmírňuje průběh recesí v postižených členských státech. Dobrá. Nejprve by ale bylo nutné založit federální evropský důchodový systém, zdravotní pojištění a systém sociální podpory, neboť toto jsou tři hlavní pilíře rozpočtového federalismu v USA na straně výdajů. Je to utopie. V prostředí tak rozmanitých sociálních systémů, které fungují v různých státech EU, je nemyslitelné sjednotit byť i jen jednu složku. Nikdo nepřesvědčí Francouze, Němce, nebo dokonce Brity, aby se v důchodech, zdravotní a sociální péči uskrovnili ve prospěch Poláků, Rumunů nebo třeba Řeků.

Ani systémové sjednocení typu „každý za své, ale podle jednotných zákonů“ nepřichází v úvahu. Vzpomeňme, jak složité bylo vyjednat volný pohyb osob, nepochybně jeden z největších přínosů EU. A to šlo o podstatně menší komplikaci, než jakou by bylo rozpočtové přerozdělování v řádech desítek procent celkového evropského HDP!

Jan Macháček má ovšem pravdu, že evropská soustava pravidel a institucí je absurdně složitá. Jednodušší by bylo nechat působit trh. Řecko je před krachem? Ať zkrachuje. Zkušenosti ukazují, že platební neschopnost státu neznamená jeho zánik. Všichni se poučí, zejména sami Řekové. Brusel by měl dohlížet jen na to nejnutnější, zejména volný pohyb osob, zboží a kapitálu. I Spojené státy americké takto kdysi začínaly.

A jestli naši potomci budou vskutku jednou žádat Spojené státy evropské, ať si je založí sami.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 18.2.2015