Kdysi se říkalo, že socialisté se odlišují od komunistů pochopením výhodnosti stříhání kapitalistických ovcí oproti jejich jednorázové porážce na jatkách. Dnes to však vypadá, že to stříhání začínají zaměňovat se stažením z kůže a netuší, že stažené ovci už žádná vlna nenaroste. Děje se to v různých evropských zemích a v určité formě i v USA, a tak není divu, že s tím přispěchala i ČSSD.

Ta plánuje po vyhraných volbách zavést vysoce progresivní daně na příjmy od sta tisíc, zvýšit limit na platby zdravotního a sociálního pojištění ze čtyřnásobku průměrné mzdy na šestinásobek, znovu zavést dědickou daň z majetku nad deset milionů, zdanit obchody s cennými papíry a také zvýšit daně pro firmy.

Bohatí prý v krizi mají být solidární s těmi, kteří krizi nezavinili a nyní trpí. Je sice dosti spornou otázkou, nakolik krizi zavinil advokát, špičkový lékař či manažer středně velkého podniku vyrábějícího hrábě či hřebíky. Ale tím se páně Paroubkovi volební stratégové nezabývají. Ani tím, že právě tito dobře vydělávající lidé už svou daň z krize zaplatili tím, že se jejich majetek značně znehodnotil ať poklesem ceny nemovitostí či drastickým propadem hodnoty cenných papírů, v nichž drží své úspory.

Nepodstatná je i skutečnost, že rozdíly v příjmech jsou v Česku fakticky nejnižší v celé rovnostářské Evropě, jak se lze nakonec z evropské statistiky snadno přesvědčit. Stejně jako o tom, že limity na pojištění jsou už dnes v Česku nejvyšší v EU, protože platit desetinásobky za stejnou zdravotní péči a skoro stejnou penzi je krajně nespravedlivé a v civilizované zemi neobhajitelné.

Jenže je před volbami a přesvědčit lidi, že se mají mizerně, protože na ně zbývají jen zbytky padající ze stolu boháčů, je tak snadné. Třídní nenávist funguje v dobách zlých stejně spolehlivě jako rasová. O tom, že když nejsou boháči, nejsou ani stoly, z nichž by něco padalo, jsme se na vlastní kůži přesvědčovali čtyřicet let, ale to bylo už v minulém století.

A navíc je to mnohem jednodušší než vysvětlit, z čeho se budou platit důchody, až bude důchodců stejně jako ekonomicky produktivních lidí, a kdo bude těm důchodcům navíc ještě platit stále lepší, ale také mnohonásobně dražší lékařskou péči.

Do toho se nechce nejen socialistům, ale ani ostatním stranám tvářícím se jako odpovědní ochránci budoucnosti našich dětí, které ještě ve třiceti netuší, že je čeká v penzi osud chovanců státního chudobince. Už před několika lety to přesně narýsovala odborná a nestranická Bezděkova komise založená socialistickou vládou Vladimíra Špidly.

To, co se děje nyní, naznačuje, že tenhle osud se může týkat lidí, které čeká odchod do důchodu za nějakých patnáct dvacet let. Státní dluhy porostou nebezpečným tempem, což bude zhoršovat schopnost státu starat se o potřebné. O tom, jak jsou státní penze bezpečné oproti těm našetřeným u penzijních fondů, nás v poslední době přesvědčují krachující státy kolem zeměkoule. Naposledy snížilo státní penze Maďarsko pod patronací socialistické většiny.

Zavádění nových, socialistických daňových politik může situaci jenom zhoršit. Zvýšení daní, od něhož si ČSSD slibuje pětimiliardový výnos, bude mít silné destruktivní účinky. Těch pět miliard se nevybere, protože firmy budou pět let odečítat ze zisků ztráty utrpěné v době krize. Fyzické osoby vydělávající více než milion ročně se většinou dokážou placení daní i pojistného účinně vyhnout, což také udělají, protože budou takový postup pokládat právem za nesmírnou křivdu. Lidé, kteří vydělávají statisíce a miliony na kapitálových obchodech, se po novém zdanění snadno daňově vystěhují do přívětivějších zemí. Pro firmy bude kvůli vysokému pojištění v Česku velmi drahé zaměstnávat vysoce kvalifikované zaměstnance, takže ti nejlepší odejdou od ciziny a s nimi se odstěhuje i solidní životní úroveň. Tak takhle cesta k prosperitě nevypadá.

Možná cesta k jistotě. Jistotě bídy.

MfD, 19.5.2009