... nebo alespoň jak zase vstát

Minulým blogem jsem si trochu zavařil. Nejen, že mi přišlo několik mailů, ale ve škole se mne ptali i studenti: Co bychom tedy měli konkrétně dělat, aby nás příští krize nesemlela?

Napsal jsem před pár dny o tom, že tentokrát se skutečně s velkou pravděpodobností blížíme do poněkud horších časů růstu, který nebude stát za řeč nebo i do stagnace. Za stagnaci bych považoval výsledky HDP někde kolem nuly – plus mínus půl procenta. V tom blogu (je ZDE) píši, že někdy ve druhé části příštího roku bychom měli počítat se zpomalením ekonomiky a s tím, že ze současného velmi seriózního růstu kolem 2,5 procenta přejde na takové pokašlávání kolem nuly či možná i do mírného snížení aktivity.

A že pokud „bouchne“ některé z nemalých rizik, která vidím kolem nás, může to být i horší (a politický vývoj v Itálii mluví sám za sebe).

Končil jsem tím, že bychom se měli na takovou situaci připravit. Už jsem se nerozepisoval jak, bylo by to moc dlouhé, ale když už jsem ty dotazy dostal...

Čili, co bychom měli udělat z těch věcí, které se projeví relativně rychle?

Za prvé reformovat daňový systém a přizpůsobit odpisování investic potřebám investorů, umožnit například rychlejší či pomalejší odepisování robotických pracovišť tak, aby to znamenalo optimální podmínky pro podniky, zkrátit odpisy budov a infrastrukturních staveb. Prostě podpořit co nejvíce investice. Mělo by to v první fázi poměrně výrazný negativní dopad na rozpočet, ale podpora ekonomické aktivity by se relativně rychle vrátila v příštích bonusech.

Za druhé urychlit digitalizaci státní správy, rozšířit podstatně možnosti ověřené elektronické komunikace, což je nejefektivnější cesta ke snížení administrativních a také transakčních nákladů.

Za třetí omezit celkové výdaje na dotační politiku (od evropských fondů až po podporu biopaliv) a prostředky přesměrovat k investičním výdajům infrastrukturního typu. Do čehož pro zjednodušení počítám i boj se suchem a kůrovcem – dvě velké a podceňované hrozby příští prosperity.

Za čtvrté podpořit v rámci zahraniční politiky investiční aktivitu zemí, se kterými dosud máme vztahy nevelké a nevyužíváme možnosti, jaké se nabízejí. Například se blíží podpis dohody o zamezení dvojího zdanění s Katarem, na co se dá říci jedině: Pozdě, ale konečně! Vzájemná dohoda o ochraně investic je jen ve stavu technických jednání: Zrychlit! Přitom Katar představuje obrovský investiční potenciál. Takových příležitostí je více.

Za páté snížit, třebas jen mírně, zdanění korporací. I s tím, že by byla (třeba jen dočasně), naopak dodatečně zdaněna výplata dividendy. Nejsme z politických důvodů schopni snížit celkové daňové zatížení práce (to je úkol na daleko delší dobu), přechodným řešením, než bude vytvořena nějaká koncepční reforma, může být snížení zdanění zisku.

Pak je zde skutečně velká řada věcí „strukturálních“, které by neměly okamžitý dopad na reálná čísla, ale vedly by k hlubším změnám.

První by mohla být na řadě revize celého regulatorního systému státu, začít by se mohlo dalším pokusem o stavební zákon, který nebude protistavební. Ale tady se nabízí nepřeberný balík dalších aktivit. Druhá: Nesporně racionální by byla diskuse o jednotné sazbě DPH. Třetí: Naše působení v EU by se mělo soustředit na podstatně tvrdší tlaky směrem k omezování obchodních bariér mezi EU a světem a k vytváření nových směrů volného obchodu. Čtvrtá: Třicet let mluvíme o prioritě školství, ale pořád nejsme schopni skutečně financovat systém na úrovni, jaká je obvyklá ve vyspělých zemích (a to se týká i jeslí a mateřských škol). Pátá: Víte, že i když jsme přijali asi dvacet energetických koncepcí, tak se žádnou pořádně neřídíme? Šestá: Místo prázdných diskusí o migraci se na půdě EU zaměřme na vytvoření bloku, který by racionálně oponoval některým eko-projektům, na které prostě nemáme peníze a v rozumné době mít nebudeme. Mám na mysli politiku typu snižování emisí versus nové stromy. Buďme pro snižování emisí, ne však za každou cenu. Pojďme raději upřednostnit levnější a efektivnější řešení CO2 a znečištění zalesňováním. Ostatně nám to pomůže i s tím suchem.

Náš problém je, že nemáme vizi rozvoje země. Ne plán ve smyslu státní komise, ale vizi, jak by tato země měla vypadat za dvě nebo tři desítky let. Zmítáme se od strachu z nezaměstnanosti k dovozu dalších desítek tisíc dělníků ze zahraničí a větší vliv má ten, kdo zrovna víc křičí. Ale nepotřebujeme – i s ohledem na problémy, které nutně jednou přijít musí – spíše vizi, že chceme vytvořit prostor pro vznik tolika a tolika tisíc robotických pracovišť s nahrazením tolika a tolika tisíc zaměstnanců? A k tomu vytvořit odpisové podmínky? Či také podle toho pracovat s minimální mzdou (když už ji máme)?

Až dorazí problémy (za rok, za dva, nebo dříve), vzniknou tlaky na okamžitá řešení za každou cenu. Je to špatně, ale vždycky to tak probíhá. Když už nic jiného, měli bychom tou dobou být schopni říci, které návrhy jsou nepřijatelné, protože se naprosto neshodují s vizí příští podoby země. A které naopak lze financovat, protože s takovou vizí souzní a směřují k jejímu naplnění.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem