Dnes poprvé se přidám na stranu sýčků. Po dlouhém a bolestivém porodu provázeném zatím dvaceti čtvrtletími nepřerušeného růstu se tentokrát skutečně zdá, že když ne hned krize, tak stagnace je na dosah ruky. Alespoň příznaků je vidět skutečně hodně.

Popravdě – ve vzduchu to zavání problémem, asi jako je cítit rybářská vesnice mořem. Stačí se podívat po světě. Obchodní války vedené Spojenými státy především proti Číně, ale i Evropské unii nebudou ukončeny přinejmenším do prezidentských voleb v USA. Což je až na konci příštího roku. Tak dlouho bude Donald Trump potřebovat dokazovat voličům, že se bije za dělníka z Pensylvánie. Ostatně Čína sama vysílá velmi rozporuplné signály. Na jedné straně jako by nebyl její export podle statistických dat celními bariérami na americkém trhu nijak poznamenán, na straně druhé je zjevná klesající domácí poptávka a celková rostoucí nedůvěra v budoucnost. Problém neuvěřitelného čínského dluhu se příliš neposunul a banky mají stále stejné potíže jako před pěti lety. A namátkou další potenciální krize: Relativně velká brazilská ekonomika pluje nějakým podivným směrem do neznámých vod. Vedlejší Argentina prochází – zdá se – dalším z periodicky se opakujících kolapsů. Itálie zkouší vynalézt dluhové finanční perpetuum mobile, zpackaný brexit je kapitola sama pro sebe a Německo, tradiční motor české ekonomiky, přepnulo na volnoběh.

Takže člověk nemusí být zrovna laureátem Nobely ceny, aby viděl tu ohromnou hromadu rizik čekajících s vyceněnými zuby na příležitost.

Přesto jsou zde optimisté. Poslední prognóza ministerstva financí třeba zvýšila letošní odhad růstu HDP na 2,5 procenta. Pravda – pro rok 2020 naopak úřad odhad lehce snížil na 2,3 procenta, ale to v podstatě znamená jen potvrzení dřívějších odhadů. Jsou to data rok vůči roku, tak když bude letos číslo vyšší a jinak se nic nezmění, tak matematicky nutně poklesne adekvátně příští meziroční výsledek. Čili ministerstvo je vlastě dost optimistické a předpokládá místo 2,4 a 2,4 nově 2,5 a 2,3.

Ještě podstatně radostněji hledí do budoucna ČNB. Ta uvádí aktuálně pro letošek 2,6 procenta a pro další rok 2,9 procenta. Čili dokonce mírnou akceleraci růstu.

Mám velkou úctu a důvěru k oběma zmíněným pracovištím, naprosto nepochybuji, že v rámci daných modelů poskytli pracovníci obou institucí data vzniklá v souladu s jejich svědomím a s využitím plné erudice, jaká je k dispozici.

Ale naopak od ministerstva či centrální banky si mohu dovolit zapojit trochu emocí a pocitů – i když v tomto případě je možná lepší anglické slovo feeling. Vidím rozpaky a špatnou náladu podnikatelů v Německu. Vidím problémy některých českých firem z automobilového průmyslu, vidím zhoršenou investorskou náladu... To všechno na mne skoro křičí: Problém! Problém! Problém! Každé jedno zmíněné riziko a každý jeden náznak zvlášť by nebyly fatální. Ale to varující je, kolik se těch komplikací objevuje najednou.

Ani Šárka Strachová (Záhrobská) by tím nedokázala prokličkovat bez ztráty kytičky – a to byla nějaká slalomářka. Z principu opatrnosti prostě předpokládám, že některé z těch rizik se uskuteční, že některý z těch pocitů německých či českých manažerů ukazuje na opravdový problém.

Ani tak nemyslím, že bychom měli propadat tragickým vizím zmaru. Nikoliv. Ale předpokládejme, že když teď máme za sebou 20 čtvrtletí nepřetržitého růstu, tak na víc než nějakých 23 nebo 24 to nedotáhneme.

I tak budeme mít za sebou šňůru, jaká se hned tak nevidí. Měli bychom za ni být vděční a měli bychom hodně rychle přemýšlet, jak se chystat na potíže.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem