Politické strany diskutují o tom co je výhodné pro bohaté či pro chudé. Běžně se setkávám s tvrzeními typu: „Lidé bohatnou díky podvodům a zlodějně. Snížení daní z příjmu je výhodné pro bohaté.“ Jejich autoři si neuvědomují zcela zjevný rozpor: Z peněz získaných podvodem či krádeží se žádné daně z příjmů či zisku neplatí.

Levicová rétorika však „zdanění bohatých“ prezentuje tak, aby vznikal dojem, že se zdanění týká různých zbohatlíků, které zná veřejnost z médií. Takoví si však s daněmi nelámou vůbec hlavu, jich se to vůbec netýká. Nelze se potom divit, že politické strany různí podnikavci dotují. Zkorumpovaní politici, soudci a policisté své provize v daňových přiznáních také neuvádějí.

Největší daně platí ve skutečnosti lidé, kteří efektivně pracují a jsou poctiví. Platí je také ty nejúspěšnější rozvíjející se firmy dosahující zisku. S finančním bohatstvím to vůbec nemusí souviset a většinou také nesouvisí. Úspěšné a zodpovědné firmy a jedinci totiž investují do svého rozvoje a nejsou příznivci zbytečného hýření.

Z výše uvedeného jednoznačně plyne, že daně z příjmu a ze zisku se netýkají ani bohatých ani chudých, ale pouze těch, kteří daně platí. I rovná daň má v tomto případě progresivní dopad na absolutní částku zaplacenou, jako trest za vytvoření hodnot.

Z tohoto hlediska má opačný charakter daň z přidané hodnoty. Je to poplatek za spotřebu, a vůbec nezáleží na původu peněz, ze kterých je spotřeba hrazena. Lze ji krátit pouze spotřebou realizovanou mimo trh nebo vykázáním osobní spotřeby jak firemní.

Domnívám se, že by celkově pro společnost bylo výhodnější zdanit pouze spotřebu hodnot a nikoliv jejich tvorbu. Představme si stát, ve kterém neexistují žádné daně z příjmů a ze zisku, ale pouze daň ze spotřeby, stejná na jakoukoliv spotřebu. Taková daň by byla neodpočitatelná, vztahovala by se na vše a platila by se v okamžiku úhrady nákupu.

Zaměstnavatel by platil za spotřebu pracovní síly, logicky by tak při nákupu dražší pracovní síly zaplatil více. Celý výnos z daní za spotřebu pracovní síly může být například adresně směrován na vzdělávání. Lze obdobně alokovat i jiné daňové výnosy, nemusí to být otázka politická, ale racionální výpočet odvozený od typu spotřebovávaného zdroje.

Nemožnost daňového odpočtu by nutil organizace k hospodárnému nakládání se zdroji. Největšího zisku by dosahovaly firmy vytvářející hodnoty, při jejichž tvorbě je zdrojová náročnost minimální. Současně by motivoval k odkládání spotřeby a znevýhodňoval zadlužování.

Odpadly by tím různé odpočtové podvody a nemohly by vznikat daňové dluhy. Stačilo by důsledně kontrolovat zákaz bezhotovostních úhrad vyšších částek. Výhodou by bylo, že by byly zdaněny všechny utrácené peníze bez ohledu na jejich původ.

Je docela možné, že by v takovém systému nedosahovala daň ze spotřeby ani současné úrovně DPH. V případě, že by došlo ke zvýšení sazby daně, byly by odpovídajícím způsobem zvýšeny i různé formy důchodů, takže by se to těchto lidí netýkalo.

Důchodový systém by byl výhodnější pro lidi, kteří odkládají svoji spotřebu, protože tím oddálí placení daní. Ve vztahu k sociálně slabým je takový systém inertní.

Hypotetický daňový systém by tedy znevýhodňoval ty, co nejvíc utrácejí a zvýhodňoval ty, kteří jsou nejvíce pracovití a vytvářejí nejvíce hodnot.