Znáte kultovní film Vrtěti psem? A pamatujete si jeho hlavní poselství schované mezi řádky? Za každou cenu je neustále potřeba čeřit pozornost veřejnosti a odvádět ji od podstatných témat k tématům uměle vymyšleným.

Jak nejsem velkým příznivcem nejrůznějších teorií spiknutí, tak mi něco říká, že se kolem nás rojí takové množství plytkých kauz o ničem, že podstata vrtění je naplněna. Což může mít dvě vysvětlení. Buď jsou tyhle pseudokauzy produktem vysoce inteligentního kalkulu, nebo produktem nebetyčné blbosti.

Tak třeba: Kdybyste si snad mysleli, že stávající mediálně propírané téma o přijímání eura je tématem podstatným, mohu vás s klidným svědomím ubezpečit, že je to téma vycucané z prstu. Tedy minimálně v tomto okamžiku a minimálně v České republice. Prezident Miloš Zeman se nechal slyšet, že příští bankovní radu ČNB najmenuje tak, aby přijala euro co nejdřív. A pravděpodobný příští guvernér Jiří Rusnok, který už má nejspíš jmenování jisté, se přidává, že prý oslabení koruny intervencemi České národní banky plánům na rychlé zavedení eura nahrávají. Média se toho chytila a téma vaří pořád dokola. Je to ale skutečně téma…?

Ve vší úctě k přání prezidenta, stačí jednoduchý propočet. Země aspirující na vstup do eurozóny musí minimálně dva roky pobývat ve zvláštním režimu směnných kurzů nazývaném ERM II. V něm nesmí kurz domácí měny posílit nebo oslabit o více než 15 % od středového určeného kurzu. Okamžikem vstupu do ERM II obyčejně měna začíná prudce posilovat; své zkušenosti s tím má například Slovensko. To by okamžitě českou ekonomiku uvrhlo do deflace, proti níž stávající bankovní rada ČNB zkouší bojovat. Jinými slovy, ČNB by k takové destabilizaci v tento okamžik nesvolila. Příští bankovní rada upravená dle přání prezidenta možná ano, jenomže funkční období prezidenta také není nekonečné. A bankovní rada se obměňuje postupně – to právě proto, aby si každý prezident nemohl výběrem bankovní rady nadiktovat svá přání.

To je ale jen jeden pohled, a to ten náš domácí. Ještě důležitější je, že veřejnosti je podsouváno, že jsme to my, kdo do eurozóny vstupuje, ale chyba lávky. My nevstupujeme vlastním rozhodnutím. My jsme milostivě přijímáni eurozónou. Je to eurozóna, kdo má poslední slovo. Ta eurozóna, která právě teď skřípe zuby nad Řeckem, kterému dochází hotovost na účtech státu do té míry, že řecká vláda už vykrádá účty polostátních společností. Nad tím Řeckem, jehož veřejnost se začíná radikalizovat a bouřit, protože jednotlivá města a vesnice jsou právě v těchto dnech paralyzované, jelikož vláda jim sebrala peníze na účtech. Nad tím Řeckem, které pravděpodobně bude první zemí, která opustí eurozónu. Pardon, vlastně druhou zemí. (Moc se o tom sice nemluví, ale svým způsobem eurozónu už na chvíli opustil Kypr, aby se do ní zase vrátil. Jakkoliv je to totiž před veřejností kamuflováno, na Kypru už před časem došlo k omezení pohybu kapitálu a zrušení směnitelnosti „kyperského eura“ za „normální eura“, což de facto znamená dočasné opuštění eurozóny. To jen tak na okraj, aby nebylo mýlky – s veřejným míněním se úspěšně vrtí nejen u nás.)

Řecko tedy asi dříve či později odejde. V Rakousku se zase sbírají podpisy za konání referenda o vystoupení země z Evropské unie. Island stáhnul svou žádost o členství v EU. Evropské společenství se zkrátka začíná drolit. A eurozóna sotva bude mít o potížistu typu Česká republika přehnaný zájem. A potenciální potížista tedy jsme. Podle čerstvého průzkumu veřejného mínění si euro nepřeje přijmout 85 procent Čechů! Který český politik by zkoušel čurat proti tak silnému větru?

A nedost na tom. Česko je potenciální potížista ještě z jednoho důvodu. Už dlouhou dobu tvrdím, že eurozóna je dvojrychlostní. Že její tvrdé jádro se čím dál víc vzdaluje „jižnímu křídlu“. Namísto toho, aby si byly země v eurozóně čím dál bližší, jsou si tedy ekonomicky stále značně nepodobné. (Což je mimochodem argumentem pro rozdělení eurozóny na dvě části.) Zatímco tvrdé jádro eurozóny celkem obstojně vybředlo z krize a daří se mu snižovat jeho rozpočtové schodky, jižní křídlo se pořád plácá v problémech. Asi každý by si přál patřit do onoho tvrdého jádra. Jenomže bohužel je to jinak. Bohužel Česká republika je tak někde „mezi“ a možná o něco blíž onomu jižnímu křídlu. Česká republika totiž loni opět svůj rozpočtový schodek navýšila. (To, že současně s tím klesnul její veřejný dluh, není žádný důsledek bravurní správy veřejných financí, ale především účetní trik, který použil na snížení veřejného dluhu takzvanou rozpočtovou rezervu. Připomeňme, že podobnými účetními triky se svými financemi se nechvalně proslavilo Řecko, které se tím pádem dostalo do eurozóny omylem.)

Který politik z eurozóny by si po řeckých zkušenostech lajsnul zvednout ruku přijetí tak proti-eurovsky naladěného a tak rozpočtově nedisciplinovaného Česka? Přestaňme si to barvit na růžovo a vykládat české veřejnosti, že přijetí eura máme ve svých rukách. Celá zpráva o „urychlených přípravách na přijetí eura“ je pseudozprávou, přijetí eura hned tak nehrozí.