Německá Evropa či evropské Německo

Když začali někteří opatrně upozorňovat, že jásat nad tím, jak dodáváme výrobky hlavně do EU, je poněkud falešné, byli dotyční - tedy i já - dehonestováni coby osoby trpící "germanofobií" a podobně. Fakt je, že vyrábíme hlavně pro Německo, a být závislý na jednom jediném zákazníkovi (dnes cca 60- 80 %) není nejlepší. Toto tvrzení bylo bráno skoro jako rouhání. Také upozornění, že sousedství s velikým Německem může i dnes přinášet další problémy, byly bagatelizovány.

Zapomíná se na to, proč  Monnet,  Schuman a  Churchill (kterého eurohujeři ostentativně při vyjmenováváni zakladatelů EU vynechávají), tedy Francouzi a Angličan, vymysleli plán na sjednocení Evropy. Šlo o to, aby už nemohla z Německa přijít další hrozba pro Evropu. Vycházeli z úvahy, že další dominanci Německa anebo pokus o ni by Evropa vůbec nemusel přežít. Záměry vystihuje Schumanova deklarace.

Od roku 1950 až do nedávných let se ten nápad s EU zdál jako bezvadný. A fungovalo to a v mnoha věcech to stále funguje. Dneska v krizi, v které se Unie ocitla, se sice jakákoliv demokracie v řízení Evropy kamsi vypařila, ale jak jsem napsal v článku Kdo dnes vládne EU? Junta, nebo direktorium?, daří se zabraňovat nejhoršímu.

Celá Evropa dosti zděšeně sleduje, co tento spolek, tato "junta" či jak tomu říkat předvede. Prozatím nic moc. Všichni to jsou "závislíci" na euru a na Bruselu. Mnoho odborníků, ale i obyčejných lidí přemýšlí, kdy to "praskne" a bude se muset s pravdou ven. Kdo z politiků veřejně rozebere tenhle malér - to žití nad poměry, ideologické blouznění se zelenou energií, miliony předpisů, zelenými pohonnými hmotami, placení nevýkonných a zbytečných zaměstnanců či vůbec nepracujících - a sdělí, že to musí skončit. Nechceme-li skončit v revolucích, diktaturách a bídě.

Jediný, kdo na to má sílu a peníze, je ... Německo. Ovšem Německo není jen Merkelová a dědici Joschky Fischera, ale obyčejní Němci. A ti toho pomaličku začínají mít dost. Ani se jim nedivím. Sami se sice bojí své hnědé minulosti, ale jde o to, aby se ještě více nebáli své neznámé budoucnosti.

Takže otázka, co bude s Německem a co Německo udělá samo se sebou - a tím i s námi všemi - je zase aktuální. Jako za Napoleona, jako za Marie Terezie a Josefa II., za Bismarcka i za Hitlera. Hru na to, že obr není obr, ale že je to trpaslík, nejde hrát donekonečna.

Německo se šedesát let dušuje, že nechce být hegemonem Evropy, a já mu to věřím. Ale když si sundáme "politicky korektní eurohujerské brýle", vidíme: Francie je v trýblu. Jak napsal Jefim Fištějn v Euru: " Bojovně vyhlížející galský kohout neví, co se sebou, natož s celou Evropou." Do Itálie poslaly finanční kruhy spolu s Bruselem eurodohližitele, jakéhosi mírového protektora, v Řecku totéž. Anglie se s nikým nedohodne na ničem, protože má prostě jiné geopolitické zájmy. Španělsko je stát, kde obamovský eurohujer a rozhazovačný socialista Zapatero skončil, když skončil penězovod z Bruselu. Španělsko je opět chudý příbuzný. Ostatní státy jsou jen ekonomicko-političtí trpaslíci, batolící se ve stínu momentálně bezmocných "velkých". Jediný větší východní stát, Polsko, na vedoucí úlohu prostě nemá. Ani lidi, ani peníze a ani průmysl. Vzpomeňme si na onen slavný výrok amerického presidenta: "Je to všechno o penězích, vy hlupáku!"

Jak píše Immanuel Wallerstein, americký historický sociolog a světový systémový analytik (více o něm naleznete v LN v článku K. Černého "Když neomarxista leze na barikády"): "Ekonomové ´hlavního proudu´ neúnavně hovoří o svobodném, dobrovolném a oboustranně výhodném obchodu, ze kterého rovným dílem profitují rozvinutější i zaostalejší regiony." Z praxe po zavedení eura však vidíme, že naopak tyto teoretické konstrukce v praxi ve skutečnosti zvětšují rozdíly a ničí slabší ekonomiky (i uvnitř EU). "Jedním z důvodů je to, že dochází k nerovné směně a ekonomiky jádra jsou v situaci kvazi-monopolistů – viz Škoda a Volkswagen - které nabízejí (nejkvalitnější a ekonomicky nejvýhodnější) výrobky, které ostatní vyrobit neumí. Početné (ekonomické) periferie jsou vystaveny ostré vzájemné konkurenci – nabízí všichni zhruba totéž - a ceny svých výrobků musí drasticky tlačit dolů." Dalo by se dodat, že v okrajových oblastech EU také prakticky zanikají anebo naopak nedostatečně vznikají moderní výroby s vyšší přidanou hodnotou. ČR je částečně výjimka, díky tomu, že jsme geograficky "zasunuti" hluboko do "centra" ekonomiky a moci (Německo, částečně Rakousko). Nějaké řešení se však najít musí.

Předpokládám, že řešení krize nakonec zbude na Němcích. Nikdo jiný není. Němci si jsou naštěstí sami nejvíce vědomi svých dějin, daleko víc než mnoho "moderních západních vzdělanců". Doposud se němečtí politici všemi silami bránili jen vyvolat podezření, že by chtěli "dirigovat" Evropu. Pokus o zavedení eura místo marky zklamal. A Německo, obklopené "padlými velikány" a hejnem štěkajících pudlů, hledá cestu dál. A jako vždy za posledních 1200 let bude mít jeho rozhodnutí obrovský, rychlý a nepominutelný dopad i na nás. Máme strašné štěstí, že se kancléřem nestal Stoiber, ale netušíme, kdo přijde po Merkelové.

Konec dějin" podle Francise Fukuyamy rozhodně tedy nenastal. "Ekonomičtí bohové", tedy ta skutečná pravidla, se opět zasmáli naší lidské naivitě.

(Mimochodem, zapomíná se, že ta kniha se celá jmenuje Konec dějin a poslední člověk.)