Do rubriky Co Klaus neřekl, která je už více než deset let součástí mé webové stránky, jsem už dlouho nic nenapsal. Trochu jsem asi změkl, a proto mne různé absurdní výroky z nepřátelského ideového tábora dnes nechávají v klidu daleko více než v minulosti.

V nedávném Euru (č. 35, 2017) mne zaujal článek s podivným názvem „Ďábel má jméno neoliberalismus“, který napsal Lubomír Heger, autor, jehož články rád čtu (zejména mne před několika měsíci potěšil jeho článek o Chartě 77, který – překvapivě – nevyvolal mezi havlisty žádný skandál). Jeho kritika letošního britského „Manifestu Konzervativní strany“ je v tomto článku naprosto přesná, jeho výrok, že tento „dokument vyvolává dojem, že jej sepsal nějaký anarchista“, je tvrdý, ale oprávněný. Odmítání „kultu sobeckého individualismu“ Konzervativní stranou (v době, kdy je na světě, a v Anglii, historicky největší míra přerozdělování) a požadavek „posílit práva pracujících“ se mi zdají být skvělým příspěvkem k letošnímu 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. To jsou politické formulace, které v Anglii vždy v minulosti dělali labouristé, nikoli konzervativci. Ale svět se mění.

To všechno Ladislav Heger dobře ví a kdo v tom nemá jasno, leccos se z jeho článku dozví. V tom je L. Heger thatcherovec a hayekovec. Jedna věta mne upoutala, protože v ní bylo moje jméno. Uvedu ji celou: „Jestli se Friedrich Hayek (a všichni jeho vyznavači včetně Václava Klause) v něčem naopak dokonale zmýlili, pak to byl předpoklad, že volný trh sám o sobě je nejlepší pojistkou demokracie a hrází proti všem totalitám“ (str. 42).

V mnoha tisících stránkách Hayekových textů nejsem schopen v této chvíli dohledat, zda Hayek někdy řekl, že je volný trh pojistkou demokracie, ale já jsem to určitě nikdy neřekl. Poučen Hayekem jsem však mnohokráte řekl, že je volný trh předpokladem demokracie, že bez trhu není demokracie možná. To je veliký rozdíl.

Že by mohla existovat demokracie (v politickém smyslu) bez trhu, bez tohoto decentralizovaně fungujícího ekonomického mechanismu, nedává smysl. Že by centrální plánování mohla doprovázet politická svoboda, také ne. Souvislost tedy nepochybně existuje, ale nejde o pojistku. Trh není schopen se politice ubránit. Politika definuje podmínky, za nichž trh funguje. Občas vytvoří takové, že to fungování trhu úplně znemožní, resp. že je trh natolik potlačen, že přináší zcela neefektivní výsledky. To je případem dnešní evropské regulace, která se v některých oblastech blíží centrálnímu plánování, jak ho známe z minulosti. Tento směr ovlivňování – politika trh – je tedy evidentní. Už proto není trh sám o sobě pojistkou.

Zajímavější je otázka ovlivňování v opačném směru. Ovlivňuje trh politiku? Nevím, jestli trh. Ekonomika určitě ano. Rostoucí specializace a dělba práce si vynucuje internacionalizaci ekonomických aktivit (nebo jak se nepřesně říká globalizaci) a to vede k úniku nadnárodních firem z dosahu moci jednotlivých států. To teď diskutovat nechci. Hypotéza, že ekonomika (řekl by Ladislav Heger trh?) vede nejprve k oslabování významu a role domácí politiky, pak k zesilování významu nadnárodních či globálních politických struktur a tím nakonec k politice, která s demokracií nemá už téměř nic společného, je myšlenkou nesmírně silnou. Výsledkem současných procesů je technokracie a nedemokratická politika. Kde zůstal trh jako pojistka?

Něco jiného je optimistická teze, že trh dlouhodobě nelze zrušit (pouze potlačit), neboť je projevem lidské přirozenosti. Vždy, kdy byl potlačen, nacházel skulinky, v nichž se mohl projevovat. Černý trh za komunismu je toho důkazem. Toto spontánní vznikání trhu v nejabsurdnějších situacích je však vším jiným, než pojistkou demokracie.

Pojistkou demokracie je účast lidí jako subjektů politického trhu v politice, pojistkou je jejich aktivní angažmá, pojistkou je jejich „agregování se“ do politických stran a pojistkou je smysluplné fungování těchto stran. Trh sám o sobě to nezajistí.

Euro, 2.10,2017