V souvislosti s úmrtím Augusta Pinocheta se pochopitelně mluví především o obětech jeho režimu, případně o defraudacích a dolarových kontech. Možná teď bude ale zajímavější srovnat naši a chilskou transformaci.

Zdálo by se logické, že pravicově smýšlející diktátoři využijí samovlády k tomu, aby prosadili nepopulární reformy.

Opak je pravdou. Diktátoři jsou obvykle zbabělci, kteří se bojí veřejného mínění a ztráty popularity více než leckterý demokratický politik. A výsledky hospodářských politik vojenských diktatur v Brazílii, Argentině, Paraguayi, Barmě, Thajsku či leckde v Africe byly buď chabé, nebo rovnou katastrofální.

Pinochet byl svého druhu výjimkou. Hospodářské reformy pod taktovkou jeho vojenské vlády jsou víceméně považovány za úspěšné. Jako obvykle je ale všechno o hodně složitější.

Pinochet bývá spojován s tím, že řízení ekonomiky předal "Chicago boys", kteří vystudovali v Americe a obdivovali Miltona Friedmana, a foukal jim do zad svými dekrety. Ono je to ale spíše tak, že vláda vojenské junty dávala do pořádku základní pilíře hospodářství, které stálo na pokraji rozkladu. K základní makroekonomické stabilizaci tedy nebyly třeba žádné friedmanovské rady. To, že je třeba zastavit hyperinflaci a zadlužování, chápal každý rozumný ekonom.

První vlna privatizace z konce 70. a začátku 80. let (pod taktovkou Chicago boys) skončila ale katastrofou. Aby si mohli noví nabyvatelé podniky koupit, půjčovali si u bank. Když hospodářství nerostlo tak, jak podle plánů reformátorů mělo, všechno se zhroutilo a Pinochetova vláda musela znárodňovat: banky i podniky. Teprve druhý pokus z poloviny 80. let byl úspěšný a stal se základem relativního (ve srovnání se zbytkem Jižní Ameriky) úspěchu.

V ekonomii je vždy dobré poučit se ze zkušenosti druhých a nevymýšlet zbytečné originální recepty. Všechno bylo už někde s různými výsledky vyzkoušeno. Kromě privatizace. V privatizaci Česká republika v 90. letech experimentovat musela. Staršího bratra jako východní Němci jsme neměli, burzu také ne a zbavit jsme se museli i špatných a průměrných podniků.

Chile byla vlastně jedinou možností, kde se inspirovat. Kdyby byl býval zájem.

Na institutu CERGE začátkem 90. let přednášel jeden z chilských "Chicago boys" Buchi Herna o tamní transformaci a penzijní reformě. Upozorňoval na privatizační nezdar a varoval před tím, abychom upřednostňovali privatizaci na úvěr. Rovněž doporučoval začít privatizací bank. Naslouchal tomu málokdo. Vždyť kupónová privatizace se zdála být naší hlavní metodou.

Ve skutečnosti se metody kombinovaly a manažerská (zpravidla) privatizace na úvěr byla v Česku mnohem důležitější, než se původně plánovalo. Politický vliv v nezprivatizovaných bankách spolurozhodoval o tom, kdo privatizační úvěr dostane. Skončilo to neblaze. Část peněz v podobě privatizačních úvěrů se ztratila, část nebyli noví vlastníci schopni splácet. Museli platit vysoké daně, provozní a investiční úvěry a na splácení privatizačního úvěru jim už nezbývalo.

Krachy malých bank v 90. letech, sanace velkých bank a jejich následná privatizace v době vlády Miloše Zemana to je - podobně jako v Chile - vlastně druhý český privatizační pokus. Kdybychom dávali pozor, co nám Chilané říkají, mohli jsme si celou tuhle hru s účtem přes pět set miliard korun odpustit.

Už abychom začali

Privatizace není to jediné, čím na sebe Pinochetovi podřízení ve světě upozornili. Nejen v kontextu Jižní Ameriky dokázalo Chile konzistentně vystupovat jako obhájce svobodného trhu, snižování celních sazeb a odbourávání bariér obchodu.

Chile se rovněž stalo světovým průkopníkem fondové penzijní reformy. Zde jsou však výsledky smíšené. Náklady na správu investičních fondů (i jejich reklamu) jsou příliš vysoké, statisíce Chilanů zůstávají "mimo systém", vůbec do něj neplatí a nespoří si. Fondy jsou přeregulované a jejich možnosti investovat v zahraničí jsou omezené.

Díky odvážnému Chile dnes ale víme, čeho se vyvarovat a proč reformu opřít o více pilířů. Už abychom s ní ale začali.

HN, 12.12.2006