Ministerstvo průmyslu se rozhodlo připravit zemi na důsledky čtvrté průmyslové revoluce. Žádný převrat se ale nekoná, jako celý Západ přešlapujeme na místě, nerosteme.

Dotace. Daňová zvýhodnění. Marketing u veřejnosti. Plán investičních pobídek. A možná i nová státem podporovaná organizace. To všechno a ještě mnohem víc navrhuje Iniciativa Průmysl 4.0 Ministerstva průmyslu a obchodu.

V úvodu Iniciativy se píše, že vzniká proto, že Česko není připraveno na nástup a důsledky čtvrté průmyslové revoluce. Háček je v tom, že žádná taková revoluce neprobíhá ani nepřichází. Celý hospodářsky vyspělý svět naopak čelí tíživé situaci, jakou nepamatuje hodně přes sto let: růst produktivity povážlivě zpomaluje, a to tak, že v letech 2005 až 2015 byl pomalejší než v letech 1890 až 1913 a dramaticky pomalejší než v celém dalším průběhu 20. století.

Ztráta globálního respektu

Tak třeba v eurozóně, jejíž největší ekonomika, Německo, je se svojí Industrie 4.0 českému ministerstvu inspirací, roste produktivita od roku 2005 přibližně 18krát pomaleji než v letech 1950 až 1975 )

Růst celkové produktivity (Total Factor Productivity; TFP) povážlivě zpomaluje v celém ekonomicky vyspělém světě

Zdroj: Bergeaud, Cette, Lecat, 2017 (s. 7)

Produktivita je svým způsobem vůbec nejdůležitější ekonomický ukazatel. Celková životní úroveň lidí totiž není v dlouhodobém pohledu dána ničím jiným než právě produktivitou. Čím větší hodnotu člověk či stroj za určitý čas vyprodukuje, tím bohatší daná ekonomika je a tím vyšší životní úroveň její lidé mají. Americký ekonom Robert Gordon připomíná (Gordon, 2012), že v polovině dvacátého století stačilo na zdvojnásobení životní úrovně necelých třicet let. Podle jeho chmurné prognózy si po roce 2007 na takové zdvojnásobení počkáme zhruba sto let. Jestliže generace 20. století pozorovaly jak jim – světovým válkám navzdory – roste životní úroveň před očima, generace 21. století budou rády, když se budou mít aspoň tak dobře jako rodiče.

Kdyby na Západě rostla ve 20. století produktivita tak pomalu, jak to Gordon předpovídá pro 21. století, zřejmě bychom žili, my v Česku, stále v socialistickém státě, jedním ze satelitů Sovětského svazu. Proč? Prostě proto, že hlavním důvodem pádu železné opony byla dramaticky se rozevírající propast mezi ekonomickou výkonností Západu a sovětského bloku byla. Bez rychlého růstu produktivity Západu bychom nejen tolik nelačnili po západním oblečení, autech či elektronice, ale zejména by Reagan jen těžko uzbrojil Moskvu. Míra růstu produktivity má zkrátka i geopolitické důsledky, byť se nutně neprojevují bezprostředně. Současný pomalý růst produktivity Západu je fundamentálním důvodem toho, že se Západ už netěší takovému respektu jako ještě v 90. letech nebo snad až do příchodu finanční krize v roce 2008. Země jako Čína, Rusko nebo Turecko jsou stále sebevědomějšími hráči, protože vidí důsledky eroze západní produktivity. Západ ale propadá i u svých občanů. Mladí lidé volají po socialismu 2.0, jak bylo nedávno patrné v Hamburku, částečně i proto, že jejich vyhlídky na naplňující práci a zajištěný život sotva předčí vyhlídky, které v jejich věku měli jejich rodiče. A třeba v Řecku nebo Španělsku ani to ne.

Robot je v tom nevinně

Nenechme se ošálit. Neutěšené vyhlídky mladých nejsou způsobeny tím, že by jim snad práci vzal robot. Nejvíc robotizované ekonomiky světa – Japonsko, Jižní Korea, Singapur či Německo – jsou zároveň ty, které ve vyspělém světě vykazují ty z nejnižších měr nezaměstnanosti. Konkrétně ve Španělsku nebo Řecku k výraznému zpomalení růstu produktivity zásadně přispěl mohutný příliv nezaslouženě levných peněz, který nastal v souvislosti se vstupem do eurozóny (Challe, Lopez, Mengus, 2016). Kdo dostává peníze „levně“, bez odpovídajícího úsilí, ten (na sobě) nepracuje – nezvyšuje svoji produktivitu. Platí to pro lidi i pro celé země. A mladí Řekové či Španělé dnes volají po socialismu i proto, že jejich rodiče kvůli levným penězům, třeba i ve formě dotací, nezapracovali na produktivitě. Je proto zarážející, že Iniciativa Průmysl 4.0 spatřuje jedno z řešení, jak čelit (neexistující) čtvrté průmyslové revoluci, v nových dotacích.

Pokud by nová průmyslová revoluce probíhala, museli bychom v prvé řadě pozorovat zrychlení růstu produktivity. Alespoň takové, jaké nastalo na přelomu tisíciletí v souvislosti s třetí průmyslovou revolucí („e-mail místo koresponďáku“). Jenže nic takového čísla neukazují. Probíhá přinejlepším „jen“ evoluční rozvoj. Na ten není třeba reagovat mimořádnými iniciativami, novými dotačními programy, nebo dokonce zřizováním nových úřadů.

Iniciativu reagující na čtvrtou průmyslovou revoluci nepotřebujeme. Potřebujeme politiky, kteří budou mít větší pochopení pro skutečné inovace, které vykazují reálný potenciál zvýšit produktivitu, jako je Uber, Airbnb či bitcoin. Potřebujeme také politiky, kteří nebudou prosazovat skokové navyšování minimální mzdy, jímž sociální dopad evolučně probíhající automatizace a robotizace zbytečně zhoršují. Navrhují dotace, které mají chránit před dopadem neexistující revoluce, přičemž zvyšováním minimální mzdy činí z evolučního procesu „malou revoluci“, která přitíží zvláště nízkopříjmovým pracovníkům, vykonávajícím poměrně snadno automatizovatelnou činnost (Lordan, Neumark, 2017).

Je zjevné, že Průmysl 4.0 politici propagují, aby mohli přerozdělovat nové miliardy a obsazovat nové úřednické posty. Úplně by ale stačilo, kdyby neházeli inovacím klacky pod nohy a zapomněli na laciný a krátkozraký populismus.

Vyšlo v Mladé frontě Dnes.