23.9.2021 | Svátek má Berta


ŠAMANOVO DOUPĚ: Záhada obelisku

25.8.2021

Když jsem byl malej, chodívali jsme se s maminkou často koupat do Jizerek na přehradu Černá Nisa. Úředně se nazývá „Bedřichovská přehrada“, ale každý Liberečák jí stejně říká Černá Nisa. I proto, že v Bedřichově je (pro změnu na Bílé Nise) taky přehrádka, aby se to nepletlo. Koupali jsme se vždy na severním břehu, kde je nejlepší, téměř písečná pláž. Jednou, když mi už bylo asi čtrnáct, tedy někdy v polovině šedesátek, jsem se rozhodl, že najdu pramen říčky Černá Nisa. Podle mapy to mělo být asi dva kilometry daleko, to urazím za půlhodinku. Nechal jsem mámu opalovat se a vyrazil jsem na vlastní výzkumnou výpravu. V plavkách, jen jsem si k nim vzal své oblíbené pionýrky. Vydal se k severu proti proudu Černé Nisy po jejím levém břehu (– tedy vpravo od potoka).

obelisk 01

Asi půl kilometru od břehu přehradního jezera přetíná řeku Uhlířská cesta z Nové Louky k rozcestí Závory. Přešel jsem ji a vydal se nejdříve lesní cestou zarostlou vysokou travou. Jenže cesta se ztratila, potok se klikatil. Chvíli tekl vysokým lesem, pak se vplížil pod stromky. Prodíral jsem se houštím, větvičky mě škrábaly po holých nohách, půlhodina pryč a Černá Nisa zůstávala stále potokem. Proti tomu, co vtéká do přehrady spíše potůčkem, ale pramen bude zřejmě ještě daleko. (Pramen bych marně hledal, je tam jen rašelinné prameniště.) Už jsem se chtěl otočit, když vtom jsem nosem skoro narazil do vysokého památníku schovaného na vyvýšenince porostlé smrčky. Štíhlý jehlan, zakončený pyramidkou, byl snad dvakrát vyšší než já a byl celý pokrytý zakroucenými písmeny. Z nich vystupovala dvě jména:

Nahoře pod křížkem a letopočtem 1874 "Wenzel Porsche“ a úplně dole, na podstavci, „Lorenz Stracke“. Ale tomu ostatnímu jsem vůbec nerozuměl, bylo to německy. Až asi po deseti letech jsem si v Knize o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého přečetl překlad:

„Zde na tomto místě byl 25. června 1874 dopoledne mezi 10. a 11. hodinou, když procházel touto pasekou za obchodem s kůrou a dřevem, úkladně zastřelen ranou do krku ze vzdálenosti 30-40 kroků dosud neznámým vrahem a oloupen o hotovost
Václav PORSCHE
statkář z Doubí, bydlící ve Starém Harcově. Zemřel bez smrtelného zápasu v 31. roce života a zanechal pět nezaopatřených dětí a truchlící manželku, která očekávala šesté dítě. Byl pohřben na hřbitově ve Starém Harcově.
Lepší onen svět Ti budiž odměnou za věrný a šlechetný pozemský život.
Tento pomník mu postavil jeho tchán
Vavřinec Stracke,
statkář a obchodník dřevem ve Starém Harcově, v říjnu 1874.

1978, čelo, foto Herbert Endler, Patron

1978, čelo, foto Herbert Endler, Patron

Vím, že mne tenkrát při mé klukovské výpravě zarazila výrazně bílá barva toho kamene. Přitom Nevrlý, jehož kniha vyšla poprvé v roce 1976, píše o „tmavém hranolu“ a „tmavém obelisku“. Říkal jsem si, že nejspíše zčernal nárůstem lišejníků. (Obelisk, ne pan doktor přírodních věd. I když je mu už 87…) Jenže Nevrlý zde byl poprvé kolem už roku 1957! Hranol nemohl snad během těch deseti let mezi našimi návštěvami tak zbělat? Nešálil mne vlastní zrak?

V roce 1976 jsem už z rodného Liberce zmizel za studiem, ženou a prací do Prahy. S Ivankou jsme začali jezdit do Jizerek až před rokem 2000, když se veřejnosti otevřela Šámalova chata na Nové louce. Což je pár kilometrů od oné Porscheho smrti. Chtěl jsem si památník zkontrolovat – ale už jsem ho nenašel. Objevil jsem ho až napočtvrté, v roce 2004, schovaný vprostřed vysokých hustých smrků. Totiž. Když se v sedmdesátkách vykácely Jizerky, stál kámen na pasece. Nějaký dobrodinec ho obsázel kruhem smrčků. Ze kterých po čase opět vyrostly vysokánské stromy a opět schovaly památník pod svými větvemi. Dnes je kruh smrků vykácen, pár jich zůstává jako kulisa v pozadí. Takže od říčky, ke které je obrácen zády, je kámen zase špatně viditelný. Zato je dobře znatelný ze strany východní, kde je právě onen nápis. V tom roce 2004, celý porostlý mechy a lišejníky zezelenal, ale pod nimi byl evidentně světlý. Ale v šeru stromů jsem musel fotit bleskem.

1988, čelo, foto Pavel Martínek, mramor?

1988, čelo, foto Pavel Martínek, mramor?

Letos jsem ho navštívil po patnácti letech znovu. (Už jsem na Šámalce nebydlel ani se ženou Ivankou, ani s partnerkou Janou. Po horách a dolinách teď chodím jen s jejich anděly.) Nešel jsem proti proudu potoka, protože cesta byla rozbahněná a rozvoraná kolesy Lakatošů. (Lakatoš = LKT = „lehký kolový traktor“. No, lehký…) Tentokrát jsem šel ze Šámalky po Uhlířské cestě, překročil po ní Černou Nisu a na nejbližší křižovatce jsem odbočil vpravo na bezejmenou slepou svážní cestu. Asi po tři čtvrtě kilometru se v zatáčce na pravé straně objeví vysoký posed. Padesát metrů před ním odbočuje vpravo do rašeliniště průchozí pěšina. Tou se dostanete až k potoku, který je na tomto místě přehrazen nízkým stupněm s vodočtem. Překročíte potok a jdete chvíli proti proudu; asi po padesáti metrech se onen památník zjeví. Světlý, s výrazně černými písmeny, zrenovovaný roku 2017 péčí spolku Patron. Tato renovace měla být první po předcházející údržbě, kterou podle Patronu „někdy v 70. letech minulého století“ provedl Otto Pospíšil.

Na stránky Patronu jsem vloni na podzim napsal právě ten svůj postřeh běloby kamene kontrastující s Nevrlého tmavým dojmem. Načež mi čtenář Pavel Martínek poslal mail: „V příloze Vám zasílám foto pomníku, který jsem nafotil 3.12.1988 a vůbec mi nepřipadá, že by byl bílý ani ztmavělý lišejníkem.“ To vskutku nevypadá! Na této zimní fotce je zcela bez lišejníku – a hlavně evidentně černočerný, náhrobní mramorový dojem (který zmiňuje i Nevrlý) podtrhují zlatá písmena. Velice podivné! Protože ten památník je vytesán z liberecké žuly a má její základní světlou barvu. Je to žula, je to žula, je to žula!!!

Seřaďme si to postupně dle fotek:
1957 (asi): Tmavý hranol, tmavý obelisk (podkladem anebo nánosem lišejníků?)
1965 (asi): Bílý obelisk (můj dojem v temném příšeří stromů)
1970 plus: Renovace Otty Pospíšila
1978: Světlý obelisk, odspoda začernalý lišejníkem
1988: Černý obelisk se zlatými písmeny a bez lišejníku! Jindy vždy černá písmena!! Úplně mimo mísu!!!
1995: Výrazně bílý obelisk na přesvětlené fotce
2004: Tmavý obelisk zezelenalý a zčernalý nánosem lišejníků a mechů.
2017: Světlý obelisk s černými písmeny po renovaci Patronem
2021: Stejný stav jako před čtyřmi lety

2004, pohled od vody, foto autor

2004, pohled od vody, foto autor

2021 – je to ŽULA!

2021 – je to ŽULA!

A teď mi řekněte, kde se tam mezi lety 1978 a 1988 vzal ten pseudomramorový černý náhrobní kámen se zlatými písmeny? To jako někdo tu žulu začernil? Někdo anonymní provedl nečekanou renovaci? Někdo, kdo četl Nevrlého? Další renovátor zase žulový podklad odčernil? Nebo tam někdo na pár let vyměnil ten kámen (soukamení)? Jak? Vždyť tam není pevná cesta, vlastně žádná cesta, všude kolem je rašelinný podklad – a ten hlavní kámen musí mít přes pět tun. Přivezli ho vrtulníkem? Nebo ho tam na chvíli vyměnili ufouni?? Anebo tam jsou dva památníky – jeden mramorový a zlatý, a v paralelním vesmíru žulový???

Záhada. Ale teď mi někdo řekněte, jak vypadal ten kámen v říjnu 1874! Potřebuju to do jedné věty SF románu Paměť kamenů, který píšu (a rozmyšluju) už asi deset let. Jestli se ozve nějaký pamětník z předminulého století, dám mu tu knihu zadarmo...

Psáno a ptáno v Praze na Lužinách v úterý 24. srpna 2021








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.