8.12.2019 | Svátek má Květoslava


ŠAMANOVO DOUPĚ: Psanec v dešti

30.11.2019

Z Jezerního Sešitu 4 - břidlice, břidlice, ovce, ovce a vodopády, vodopády

Minule jsem tvrdil, že dnes, tedy v neděli, nejspíše vylezeme na horu Old Man of Coniston/Kančenžangu Vlaštovek a Amazonek. (Ačkoli se dá očekávat nedělní nával.) Včerejší večerní předpověď však upřesnila, že druhý nejlepší den na vejlety bude až ve čtvrtek. První byl včera. Ten jsme strávili plavbou po jezeře až k Ostrovu Peel/Divokých koček. Dneska má pršet. Podle Norů od deseti hodin. (Škodaže se nevydává předpověď předpovědi!) Tereza/Zuzana vyhlašuje Udržovací den. Každý si může zalézt a číst si, případně upravovat včerejší nadílku fotek.

Psanec v dešti 1

Shodou okolností (po leteckém pátku a lodní sobotě) právě nastává Třetí den. Den, který jsme byli nuceni dodržovat jako děti na dovolenkových pobytech a který jsme jako rodiče podobně zaváděli i pro potomstvo. Třetí den pobytu v jiném prostředí – kdy se stane nejvíce úrazů. (Statisticky ověřeno.) Protože to je den, kdy se akumuluje stres z odjezdu a teprve dokončuje aklimatizace. Dnešní rozpisy turistických zájezdů a horských lyžovaček to obvykle nedodržují: Máme na zážitky/zničení jenom tejden, stojí nás to majlant, musíme plně využít každého dne až do mrtě. Až do záchrany vrtulníkem z horské stěny nebo z odlivových proudů v moři – když to dobře dopadne. Děti nám dodnes „vyčítají“, o kolik tak přišly zážitků – a zlomených nohou!

Psanec v dešti 2

Nicméně nehodlám sedět doma, ale nehodlám se pouštět ani do nějakých kaskád. Chci si jen před obědem v klidu prohlédnout městečko, z pošty odeslat pohlednici synkovi, vyzvednout peníze, kterými Terce zaplatím včerejší kauf mé ostře modré nepromokavé bundy, a také ji vyzkoušet ve slibovaném dešti. Takže náš hornický břidlicový domeček opouštím deset minut před desátou. Právě když začíná krápat. Cítím se podveden, protože pršet mělo podle Norů až od deseti! Což tedy opravdu začíná, když přicházím k poště.

Takhle: Pohlednici bych byl býval mohl hodit do některé z mnoha červených schránek Královské pošty, kdybych si byl býval včera společně s pohlednicí koupil librovou známku. Nicméně je neděle, a rozpis na nejbližší schránce (většinou jsou na nožce, ale tahle je zabudována do zdi – samozřejmě břidlicové zdi) ukazuje, že bude vybrána až zítra 4.15 PM čili odpoledne. Čili za den a půl. Dva důvody, proč navštívit poštu.

Takhle: Pošta v městečku Coniston nemá budovu. Jdu tedy k benzinové pumpě, za níž se skrývá sámoška Spar. U jednoho pultu se platí nakoupené briošky, cukrářské řezy, mátové čokolády, uzení lososi a denní tisk, druhý slouží jako pošta. Ke kterému přejde paní pokladní, když na mne přijde řada. A jéje, za známku na kontinent se letos platí už 1,35 Ł. Ještěže jsem si zašel do sámošky! Synek nebude muset doplácet poštovné.

Psanec v dešti 3

Když vyjdu ven, už leje. Zařekl jsem se, že dnes nebudu fotit, protože světlo je nanic. Šero, a ještě ke všemu mi prší do objektivu – když ho nakonec přecejen otevřu. Nedá mi to, a snímám most přes Church Beck. (Tak se tady jmenuje hodně potoků – „beck“, i když slovník mi říká, že to značí „pokývnutí“. Tak tenhle potok tedy kývá na místní kostel.) Fotím most z terasy nad vodou. Je to odpočinkové místo s lavičkou, kde je složeno několik rurálních (až rustikálních) předmětů typu mlýnské kameny či mlékařská konvice… (Městu věnovaly blízké měďorudné jezerní domky, přesněji firma, které patří blízký domkohotel.)

Mám tam asi setinu, lepší už to nebude. A přece jen bude! To když jdu po hlavní ulici městečka kolem rozsvícených výkladců. Mohl bych si koupit třeba ručně vyrobená plyšová zvířátka (nejspíš z Thajska) anebo dřevěné hračky. Vedle se mi za okny místní trafiky nabízejí různobarevné likéry s poloviční slevou. Jen kdyby nebyly zázvorové! (Jak asi chutná Lakes Gingerbread Vodka?) Ani ostružinový gin mě neláká. To už více mě lákají nefalšované čokolády z nefalšovaného jezerního Kendalu – jen kdyby nebyly všechny mátové!

Psanec v dešti 4

Sleva je tu nejspíše proto, že kousek vedle svítí výloha cukrárny. Conistonská společnost měkkých čokoládových a karamelových řezů („fudge company“) nabízí přehršel těchto (koupíte tři a čtvrtou dostanete zdarma), a navíc i „luxusní lokální řemeslnou“ zmrzlinu (u nás by byla asi „farmářská“). Zmrzku si dám někdy příště. Někdy, až nebude osm nad nulou, a až do toho nebude scát.

V procházce se zarazím u Ruskinova muzea, kde bych mohl za celkem horázný peníz shlédnout exhibici lokální artistky Tiany Marie. Paní malířka ji nazvala „Síly přírody“, ale když já spíše toužím poznat ty síly přírody na vlastní nepromokavou bundu...

Psanec v dešti 5

Takhle – v ulici je Ruskinův institut, muzeum se skrývá na dvorku v nízkém přístavku. Jeho největším hitem je křídlo modrého ptáka. Přesněji křídlo z turbinového kluzáku Bluebird, se kterým na hladině jezera Coniston lámal rychlostní rekordy Donald Malcolm Campbell. (Když už nemohl překonat své pozemní rekordy.) Pokračoval tak v tradici svého otce Malcolma Campbella. Oba byli ve své době rekordmany: Tatíček v roce 1935 se svým Bluebirdem dosáhl na solných pláních Bonneville v Utahurychlosti 484,52 km/h, zde na jezeru Coniston pak v létě 1939 rekordu 228.11 km/h. Synek šel v jeho šlépějích zase se svými Bluebirdy (ano, byly všechny pojmenovány podle Maeterlingovy hry Modrý pták). V létě 1964 stanovil pozemní rekord na stejných solných pláních: jel průměrně 648,7 kilometru v hodině. A zde na Conistonu v prosinci 1964 drandil rychlostí 444,7 km/h. V lednu 1967 se sem vrátil s novým Bluebirdem a v první jízdě dosáhl rychlosti 478 km/h. Aby byl uznán rekord, musel jet i v opačném směru. Voda však není solná pláň. Nedočkavý Campbell jun. nepočkal na zklidnění hladiny - a v šílené rychlosti 528 km/h najel na vlastní vlnu.

To jsem tehdy viděl v televizních zprávách. Kluzák vyletěl z hladiny, přetočil se na záda a žuchnul do vody. Z ní pak záchranáři vytáhli jen medvídka pro štěstí a plovací vestu. Donaldovo tělo našli na dně až roku 2001. A nejspíš i trosky jeho člunu, někdy určitě tedy alespoň křídlo - když je tady vystaveno.

Psanec v dešti 6

Tehdy jsem poprvé na černobílé obrazovce uzřel stíny jezera Coniston. Jezera, o němž jsem věděl, že patřil k Ransonovým dětským hrdinům Vlaštovkám a Amazonkám a Dvěma Dé.

Muzeum si odpustím. Zlákala mě jiná krása - hned za dvorkem je silnička, obkolesená kamennou (břidlicovou) zídkou. Zpod ní šumí říčka Church Beck. Vydám se k severu nahoru do kopců po silničce, samozřejmě mne láká jít kolem té říčky. Ta plyne prostředkem pěkného javorového a bukového lesa. Nebo spíše travnatého parku, porostlého vysokými stromy. Tadyhle je zídka nízká, mohl bych ji přelézt - jenže na každém pátém kmenu je umístěna informačně výstražná tabulka: PRIVATE.

Tak tam tedy nelze jít a rušit posvátný privátní klid. Silnička se stále odkloňuje od potoka, objevují se velké nabílené jezerní domy, dnes hotely. Přes jejich území k potoku taky nelze.

Psanec v dešti 7

Silnice stoupá za posledním hotelem, jehož část je umístěna v bývalé kamenné (břidlice, břidlice...) stodole, se zjevuje zákazová značka. U nás by to byla jednosměrka v protisměru. Ale tady jde o dvojsměr, jak ukazuje landrover, který mne předjíždí. Pravděpodobně jde o autorizované vozidlo nějakého residenta, který má k tomu povolení od vlastníků půdy! (Jak psáno pod onou značkou.) Jejda!

Naštěstí jdu pěšky, což je mi dovoleno. Na blízké křižovatce turistických cest je mi dokonce povoleno vstoupit na pastvinu. Odbočka vede přes dvířka, zavíraná kamenem (břidlice) vpravo po vrstevnici. Vydám se po ní, abych získal nějaký výhled na městečko. Ale výhled mi stále stíní stromy a keře za další zídkou. Vyrobím nějaké foto, jéje, pětasedmdesátkou, hezky zaostřeno na ty listy... Vracím se na silničku a zamlženým objektivem beru aspoň ovečky. Mohou tudy jet i koně, takže kromě šrapnelů ovčích můžete při focení šlápnout i do konince, sakra!

Psanec v dešti 8

No a teď na křižovatce mám volbu - buď se vrátit, anebo pokračovat. Někde výše bych mohl překonat údolí a přejí na druhý svah, a tudy dolů k obědu. Protože se tu už stoupající silnice otáčí k východu, budu raději pokračovat. (Nemám ani mapu, ani busolu, avšak absolvoval jsem domácí přípravu - už od minulých Vánoc, kdy jsem dostal turistickou mapu Lake District...)

Potkávám dvojici, která zde venčí psy (možná jsou všichni turisté), předchází mne houf mládeže - jakpak tady asi musí být narváno v létě, když zrovna neprší? No, je to tady skoro jako v Jizerkách. Počasím. Protože takhle kupovité hory, obroušené ledovcem, tam nemáme. Ani takové vodopády!

Z ohybu cesty vidím potok, který celý padá po strmém svahu jako vodopád. Trochu jako mírnější Pančava. Z včerejší plavby si pamatuju, že jsem viděl mnoho podobných vodopádů. Zde natolik samozřejmá věc, že si jí ani dcerka nevšímá (vodopády, vodopády...). Zmiňují se v Ransomových příbězích, ale žádný není tak dlouhý!

Lezu k němu ze silničky, abych si vyfotil jeho část pod támhletím tisem. Šlapu kvůli tomu na kámen v potoce, a samozřejmě po něm uklouznu a šlápnu do vody. Blahopřeju si, že jsem si na tuhle výpravu vzal své nové botky samochodky. Uvažoval jsem, že bych do Anglie letěl se starými samochodkami s popraskanou podrážkou, a ty tady nechal, abych mohl do zavazadla na zpáteční cestu narvat nějaké hodnotné suvenýry (už mám tu knížku a bundu navíc). Naštěstí jsem tak neučinil, takže mám stále sucho v botách.

Psanec v dešti 9

Ale mokro na ramenou a na pažích! Teď už leje jako z konve, no ale nepromokavá bunda by neměla promokávat! Avšak nevracím se, šlapu dál, osamocen v té pustině (když nepočítám ovce, psy, koně a turisty), úplně jako nějaký psanec.

(Fakt je, že jsem zatím nenarazil na absolutně nic z knížek A. Ransoma. Tak jsem si dovolil alespoň drobnou připomínku v nadpise - Psanec na jezeře je jedním z mnoha nedokončených děl spisovatelky Dorotky Callumové.)

Psanec v dešti 10

K tomu vodopádu ještě: Viděl jsem ho včera taky z jezera. (Podle kopce, co z něj teče, se jmenuje Mouldry Bank Beck. To neřeš, to bude stejně gaelsky.) To hnědé kolem něj je suché kapradí. Vřes teď nekvete a není vidět. Kolem stříbrné linie vody byla z jezera patrna další tmavá linka, myslel jsem, že to jsou mokré balvany z doby, kdy je vodopád širší. No, to jsou důvody, proč nechodit kolem vodopádů: Jsou tam kameny, po kterých můžete uklouznout. Tady je to jiný důvod, a totiž neprostupné jalovcové houští! Neřekli byste, jak má ostré bodliny, které vás žahnou i přes vaši novou modrou bundu.

Jak stoupám, šumot vody se zesiluje, až pode mnou řve další vodopád, teď tedy mnohem vodnatější. Zeď už zmizela. Silnička nemá krajnici, místo ní je rovnou propast, kterou protéká říčka. Na protější straně vidím cestičku, po které bych se mohl vrátit přímo do městečka. A dokonce po ní stoupá i parta výletníků. Ale tuhle rokli nehodlám překonávat jinak než po mostu. A hle, tu už je, přesně jak si pamatuju z domácí přípravy: Mine’s Bridge. A za ním ona protější pěšina.

Psanec v dešti 11

Domácí příprava je domácí příprava, ale přesto pro sichr volám Tereze, jestli se tudy dostanu domů. Jo, prej jo. A jak jsou na tom dnešní jehněčí kotlety? Je už půl dvanácté, nerad bych je zmeškal, až budou akorát. Budou za hodinu - takže mám ještě čas slézt pod most proti proudu, a hlavně po proudu, kde chci sejmout tamní vodopád. Jsou tu vyšlapané pěšinky, ale rovnou pod most se jde po mokrých skloněných kamenech, pozor, drž se i rukama. Opatrně, až polohorolezecky se pohybuju kolem vodopádu. Nedívám se na displej foťáčku, ale pod nohy. Až když se ukotvím, teprve pak fotím. Najednou jde po strmém svahu pode mnou někdo k vodopádu. Ovce! No jo, jsou to ovčí pěšinky a zdejší ovce jsou skoro jako kamzíci!

Na most projdu protiovčí brankou, na které je cedule, jež mne upozorňuje, že vstupuji na území Coppermines Valley Conservation Area. Pravá část údolí je zde rezervací.

Psanec v dešti 12

Na mostě potkávám další skupinku lidí, tentokráte s helmami na hlavách. Bezpečnost turistů (a průvodců před soudními spory) zde nabývá až obludných rozměrů, myslím si. Jen do doby, než se jmenovaní jmout sunout k vodopádu jako předtím já, ale někteří mnohem nemotorněji. Přilba podmínkou!

Beru je na video, těším se, že některý z nich uklouzne, ale marně. Průvodci jsou zjevně dva a zjevně mají jak zkušenosti, tak dovednosti...

Kotletky volají, pěkná svažující se kamenitá cesta, protkaná žilkami vody, láká k mírnému běhu. Po chvíli však vlevo pod sebou, dole od řeky, slyším nějaký jekot. Slézám na kraj rokliny, abych když tak vypomohl kolegovi, napadenému zdivočelou ovcí (prej se tady nepasou berani), a vidím, že jde o nadšený jek, přehlušující i burácení vody. Jiná parta s helmami se tudy spouští na dno rokle, tady hluboké tak pět metrů. Vstupují tudy přímo do vody.

Takže canyoning, aneb vodolezectví. Nečekal bych ho zde v Jezerním kraji, Ransome mě na něj nepřipravil. Aha, takže ty „bezpečnostní rozměry“ jsou v tomto případě nikoli obludné, avšak bludné... Aha! Takže už chápu, proč byla na strom u horního vodopádu zavěšená horolezecká smyčka!

Ale kotlety volají. Jehněčí! Už skoro běžím. Překonám další protiovčí vrátka, jsem opět v javorobukovém háji, vlevo je opět onen park, ale zde není třeba, aby na stromech bylo psáno „Privat“. Míjím conistonské kamenictví, kde bych si mohl koupit břidlicové hodiny, avšak nedbám. Sbíhám k dalšímu mostku přes další potok. Tady je pastvina na loučce, a už procházím rozsáhlou usedlostí, přímo gruntem, takto Dixon Ground. Některé ty budovy jsou změněny na penziony, příslušné garáže, je tu i nějaká dílna, a kousek dál soukromá zahrádka u soukromého domku Dixonů.

Přece jen jsem narazil na něco ransomovského! Alespoň jméno. Místo nepasuje, ale jméno znám z těch knížek. A ještě něco. Když dorazím domů (12:30, jehně ještě zcela není, mám proto čas se převléknout do suchého) a podívám se do mapy, abych si zkontroloval, kudy jsem šel, jen asi tři kilásky, tak vidím, že ten poslední úsek z kopce bude příště do kopce a půjdeme tudyma na horu Old Man of Coniston/Kančenžangu.

Ale o tom skutečně až někdy příště. (Někdy příště také odpovím v listárně na komentáře k minulému článku.)

Psáno do modrého Jezerního Sešitu v posteli hornického domku v městečku Coniston v neděli 13. října 2019 a v Praze na Lužinách v pátek 30. listopadu 2019.

P.S. A co myslíte, že jsem v tom deštivém pošmourném dnu dělal po skvělých jehněčích kotletách se šťouchanými brambory? Celé odpoledne až do večeře jsem spal! Aaaach.

***

Psanec v dešti 13

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



HMO jako zázrak přírody. Proč je tak důležité pro vaše mimiko?
HMO jako zázrak přírody. Proč je tak důležité pro vaše mimiko?

Kojení je bezpochyby nejlepší způsob výživy, který můžete svému miminku poskytnout. Správná výživa vašeho děťátka hraje již od narození klíčovou roli nejen ve vývoji a zdravém růstu. Současné výzkumy prokazují, že kojení má vliv na snížení rozvoje civilizačních chorob.

J. Kanioková Nááádhera :) 19:17 30.11.2019





 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.