Pokud se někdo chce stát hlavou českého státu, musí být lepší než všichni jeho protikandidáti. Nebo o tom musí přesvědčit většinu volitelů. Třeba svým vypjatým češstvím. Přesvědčování jde lépe, jestliže má za sebou člověk už něco odpracováno, když osvědčil své schopnosti nejen na poli politickém, a to jak uvnitř partaje, tak i mimo ni - ale hlavně na poli ekonomickém. Případně poli odbojovém nebo bojovém - tedy válečném...

No a pokud osvědčil své ekonomické nadání, pak jest jistě docela bohat, takže si může nějaké volitele nakonec i koupit. Když je obratný politicky, může i leccos slíbit. Například ponechání církevního majetku v rukou ne vždy zcela čistých. Zároveň lze něco přislíbit i církvím, pokud možno všem, které jsou v dohledu. A když ani peníze, ani sliby nezaberou, ba ani síla osobnosti? Pak je vhodné, když osobnost mobilizuje silové jednotky. Velice účinné je rovněž rozšířit zprávu o tom, že je ke své práci připraven kat...

A tak byl právě před pěti sty padesáti lety zvolen za českého krále Jiří z Poděbrad a Kunštátu. A to hlasy všech přítomných volitelů! Ano, když máme ten "osmičkový rok", dovolí si Šaman připomenout, že 2. března 1458 přijal Jiřík z Poděbrad volbu českých stavů.

Nejsa historikem, opisuji, jsa líným opisovatelem, jen několik zajímavých údajů. První zajímavý údaj je, že ačkoliv se vždy tvrdí "otec nejistý, matka jistá", je Jirkova matinka neznámou. Byla pravděpodobně nemanželskou milenkou Viktorína z Poděbrad a Kunštátu, který se někdy v dubnu 1420 stal ve svých sedmnácti letech otcem. Když měl věk na to být členem Žižkova štábu, proč by nemohl mít věk na zplození potomka? Zejména když už (až) o sedm let později umírá.

Jiřík měl však i nadále dobré vychovatele. Kteří mu umožnili přičuchnout si k boji - samozřejmě v husitském vojsku. A tak se Jiřík jako čtrnáctiletý účastnil i slavné vítězné bitvy u Lipan. Ano, to nevíte? Tenkrát vyhráli husiti! Ti "umírnění"... Jiřík se pak zapojil do stranické práce. Za dalších pět let, v pouhých devatenácti, je již v pořadí kališnické partaje na třetím místě.

A pak v osmačtyřicátém (roce patnáctého století) je Praha bez boje obsazena Jiříkovým vojskem. Tím se dostává z katolického vlivu. Na následujícím stranickém sjezdu kališníků mu delegáti potvrzují funkci "zemského správce". Tím pádem i nejmocnějšího muže, neboť české království je po smrti Zikmunda Lucemburského (1437) bez panovníka. Ladislav Pohrobek se stává králem až v roce 1453, ve svých třinácti letech. Ládík má tedy poručníka, svého strýce císaře Friedricha, ale i toho Poděbrad přesvědčí - už v roce 1452 - že je správným mužem k vyčištění toho Augiášova chlíva, kterým se české země po husitských válkách i následujícím bezvládí staly.

25. listopadu 1457 Ládík ve svých sedmnácti letech umírá - těsně před svatbou s francouzskou princeznou Magdalenou. Těsně před tím, než mohl povít legitimního následníka. Oficiální (české - husitské - Jiřího) komuniké o příčině smrti mladého katolického krále bylo vydáno až po podezřelých pěti dnech. Tehdejší tiskový mluvčí prohlásil, že "šlo o mor". Trochu problémem bylo, že tato vysoce infekční choroba si v Praze vybrala za oběť jediného člověka, shodou okolností krále - a shodou okolností těsně před dynastickou svatbou!

Německá a katolická média běsnila! Podporu hrůznému podezření o kralovraždě dala i vyjádření dvorních lékařů, kteří morovou teorii popřeli. Ach ti, kališníci! Ach ti Češi! Zabili nám Ládínka... Nejspíš otrávili! Vše tomu sice tehdy nasvědčovalo, avšak dnes víme, že Ladislav Pohrobek se stal obětí leukémie. Rychlé leukémie, které podlehl pouhé tři dny po vypuknutí akutních příznaků. Dokonce ani pouštění žilou nepomohlo! Katolickoněmecký řev však brzy utichl, když si všichni uvědomili, že bude potřeba vyřešit otázku "kdo na jeho místo"? Totiž na trůn českého království, pod Jiříkovým vedením hospodářsky znovuzrozeného království.

A tak nastala docela tlačenice. Tatíček předčasně ovdovělé Magdaleny, francouský král Karel VII. nabízel jejího bráchu Karla. Ve frontě na prvním místě stál samozřejmě poručník, Friedrich, toho jména třetí. Zájem projevil švagr z Polska - Kazimír, další chtivý švagr byl ze Saska, pan Vilém... Hrnuli se i vévodové Albrechti Rakouský a Braniborský. Každý hledal podporu, každý sliboval, hrozil, uplácel. Jiří nastoupil ze zadní pozice, až když peleton prořídl. Taky nechtěl být hned terčem pro média - předhazovaný nemanželský původ dovedl tehdejší Blesk využít.

Ve volební kampani pomáhala Jiřímu agilní manželka Johana z Rožmitálu, taková se vždycky hodí. Zejména když má vlivného bráchu Lva. Členem Jiřího volebního štábu se stala i těžká figura - arcibiskup Rokycana. A jak jsem psal na začátku - Jiří slíbil, že když se stane králem, zůstanou panstvu i zprivatizované církevní a dokonce i korunní statky!

Ale i tak prý nebylo jisto, jak se sněm stavů, shromážděný na Staroměstské radnici, rozhodne. Ovšem, ve středověku se nehrálo na nějaké druhé či třetí volby! Sněm se dohadova čtyři dny. Nu - a pak dospěl k jednomyslnému názoru. Snad i proto, že prosákla zpráva o "částečné" vojenské mobilizaci. Na Staromáku se už houfovaly ozbrojené oddíly pana zemského správce.

A Jiří pak tedy - "přijal volbu". Inu - byl to velice schopný politik, dříve i později. A takového naše země potřebovala. A vždy bude potřebovat.

Ještě připojím jednu glosu: Jiří se stal králem, aniž byl královského původu. V takzvaně temném středověku. Zatímco moderní prezidenti podporují jako budoucí vládce své manželky, bratry a vazaly.

Psáno v Praze dne 4. března 2008