22.1.2020 | Svátek má Slavomír


ŠAMANOVO DOUPĚ: A támhle je ostrov Man!

25.12.2019

(I Climbed Old Man of Coniston)

No jo, nakonec jsme na tu Kančenžangu Vlaštovek a Amazonek ve zdraví vylezli. Nejdříve jsem se ale musel vydrápat z toho horského plesa, do nějž jsem na konci minulého vyprávění po zádech zahučel.

ostrov Man 1

Načež jsem začal kontrolovat škody. Foťáček jsem zachránil vztyčením pravačky, ve které jsem ho držel (ta asi bude také nakonec nejspíš čouhat jako poslední z nějaké jizerskohorské slati). Jediná viditelná škoda je tedy zlomený klacek, sloužící co žerď české vlajce, čouhající z batohu. No a v batohu je můj těžký teplý svetr, pletený z hrubé vlny. Těžší asi o pět litrů vody, jež do něj vsákla. Pokusil jsem se ho vyždímat, ale jen jemně, abych si ho nezničil. Kalhoty mám mokré, ale v botkách samochodkách je sucho. I díky tomu, že jsem si dnes přes ně přezul chrániče, aby mi do bot nepadaly kamínky. Ty chrániče, které jsem si včera koupil v Keswicku za pouhých 9.99 liber. Jinde je nemají. Tady mi je taky dříve koupila dcerka Terka k nějakým předcházejícím Vánocům; doma mám jen jeden kus, druhý jsem serval z boty při letošním prorvávání se hlubokým borůvčím v Jizerkách.

Tak sláva, můžeme jít nahoru, už to bude jen krátké. Nu, stejně jako to pozvolné stoupání sem, k jezeru Low Water, bylo delší než člověk čekal, nebylo ani to krátké stoupání úplně krátké a strmé bylo až dost. Pěkně se klikatilo do svahu, a bylo z něj pěkně vidět na pleso, ale nahoru ne. Protože tam na nás čekal mrak, až do něj vstoupíme.

Cesta vedla nejdříve po schodech, stejně jako odspoda na Labskou boudu, ale jak jsme prošli kolem posledních rozvalin, schody zmizely, pak i cesta. Jen skála zůstala a v ní se daly tušit varianty výstupových tras. A bylo nutno chytat se skály rukama, tak to bylo strmé. Tereza mi to později vysvětlila:

„Tam nahoře už nebyl žádný lom, tak proč by tam horníci chodili? A když tam nepotřebovali chodit, proč by tam vedla cesta?“

ostrov Man 2

V mraku bylo vidět tak na padesát metrů, takže jsem se snažil Terce a jejímu choti Tomovi moc neutéct, jen tak, abych na ně viděl. Totiž: Věděl jsem, že jestli do toho nešlápnu, tak že ztuhnu (8° vzduch, voda „deep cold“), polezu pak s námahou a možná nakonec zůstanu potupně viset ještě před kýženým vrškem, skřísnut kyselinou mléčnou. Takže jsem do toho šlápl, a ukázalo se, že trénink, spočívající hlavně v chození do schodů a šlapání na kole se vyplatil. A když už se nohy nechtěly samy zvedat, vzal jsem za okraj spodek svých zkrácených nohavic a zvedal stehna rukama, tak jsem podváděl. Prováděl Cumbria-walking.

ostrov Man 3

No a po půlhodině (a osmisetmetrové dálce a o 222 výš) se už v mračnu začalo rýsovat vrcholové - prso. Tedy oblina kamenného ňadra s bradavkou mohyly. Sláva! Dolezl jsem! A cestou i uschnul. Svaly příjemně hřály zevnitř a adrenalin mi tryskal z uší, takže jsem nahoře poskakoval jak nějaká koza.

Několik překvapení z cesty nahoru: Arthur Ransome nenapsal, že je to TAK do kopce. Alespoň jsem z četby neměl takový pocit. No, pocit máte, až když si to vyšlápnete.

A pak: Ta vrcholová mohyla není oficiální mohyla, ta se nachází na plošince o pár metrů za vrcholkem. A pod vrcholkem. Je to asi metr a půl vysoký čtvercový zužující se sloupek z břidlice, vylepšený betonem. Je do něj zabetonován i kovový štítek, nesoucí jakousi kartografickou šifru.

Mohylu na vrcholu (803 m n. m.) tvoří volně navršené ploché kamení, nešplhejte na ni, abyste nestrhli lavinu! Když tady byla výprava bývalého neviditelně psího kolegy Mrože, aneb Franty Novotného, tak do té mohyly zastrčili láhev se zprávou, jak se na pravé ransomovce patří. A zahrnuli břidlicí. Naše výprava s tím nepočítala, a tak jsme nic nezastrkovali. Chtěl jsem jen vztyčit českou vlajku, ale protože nebylo kde, držel jsem ji jen za zlomený klacek a mával nad hlavou.

No a zatímco Franta měl výhled po okolních horách, jezeru a až na ostrov Man uprostřed Irského moře (stejně jako S&A), my měli výhled akorát do mraku a na okolní poutníky. Támhle rovnou na západ, tam je ten ostrov, a byl by vidět, kdyby bylo vidět.Ale nevadilo mi to, nevadilo! Nadšenej jsem byl. (Adrenalin je skvělá věc, akorát se to s ním nesmí přehánět.)

ostrov Man 4

Sedli jsme si u té horní mohyly, naobědvali se z přinesených zásob (padlo právě poledne) a sledovali kolegy britské turisty při tomtéž. Poslední překvapení, pro mne: Angličané si na své procházky do hor berou i své psy. (Kočky nechávají doma.)

Hnusné počasí a tatínek spadlej do jezera, táhlo dcerce hlavou, jestli my nesejdeme raději hned zpátky. Ale když viděla můj širokánský úsměv a poskakování, zavelela po chvíli k pokračování dle původního plánu. Plán zněl: vzhůru k severu po hřebeni, obejít z výšky uzávěr ledovcového kotle a kolem dalšího jezera se vrátit domů. A tak jsme se tam vydali.

Nejdříve skoro po rovince až ke zlomu na Brin Fell (796 m), pak dolů, celkem svižně, až na ploché vrcholiště (vrcholové rašeliniště, 670 m). Dobře se šlo dolů, avšak věděl jsem, že každý metr, který slezeme, budeme muset zase vylézt, protože nás o tři kilometry dále čeká vršek Swirl How (802). Tereza nám na té placce, obklopené mrakem ukázala, jak dobře je, že tu jsou pro bloudící poutníky postaveni kamenní mužíci. Protože jinak by ve spleti ovčích steziček mohli třeba neradi sejít do okolo se skrývajících propastí.

ostrov Man 5

A - „už se to trhá“, zazněl slogan dne. Vpravo pod námi se trochu zvedl mrak a my vidíme hladinu jezera. Už ne Low Water, ale rozsáhlejší Levers Water. Mžik, bylo jezero, další mžik, není jezero. Stihl jsem než jednu fotku. (Krajinná fotografie je ve Skotsku a severní Anglii skutečně akčí fotografie!)

Ve skalnatém terénu a uprostřed mlhy nakonec beru na milost i Terezinu džípíesku. Ukázala, že jsme teprve na Great How Crags (740 m), a teď skutečně musíme zabočit doleva, ačkoliv se to zdá nelogické, když bychom měli zabočit doprava, přece! Busola to jistí, ano, ačkoliv jsme šli k severu, tak jsme se v mlze stočili. Takže vzhůru doleva - a zase k severu.

ostrov Man 6

A už jsme na Swirl How, teprve tady se stáčíme doprava, ano, k východu. Po hřebeni, který místy spíše připomíná hřbetní pláty starého velkého draka, sestupujeme do sedla pod Black Sails. Cesta se rozděluje, zavádí nás na strmé skalnaté stěnky, každý slézá, jak nejlíp umí. No, cesta, však se marně nejmenuje Prison Band. (Ne Vězeňská kapela, ale proužek země, po kterém je jíti za trest.)

Ještě vysoko nad sedlem vykřiknu „tamhle chrlí“! Tedy „už se to trhá“! Vlevo na severu se ukazuje další údolí, putuje po něm světelná skvrna. Neviditelný hledáček slunce osvěcuje jezírko Greenburn Reservoir, průmyslový les; díra v mracích se zvedá a na chvíli zahlédmeme i nasvícený vrchol nejvyšší anglické hory Scafell Pike (978 m n. m.), která se nachází necelých devět kilometrů na severovýchod od nás.

ostrov Man 7

Ale! Mrak se zvedá i na druhé straně a teď vidíme i na jezero Coniston! Objevuje se na jihozápadě, ha, támhle za jezerem Levers Water. Ano, ano, poznávám přístaviště,a tamhle je i ostrov Divokých koček!!! A ještě dále, ve dvacetikilometrové vzdálenosti zahlédneme River Leven, což už je záliv Irského moře. Sláva, sláva, viděli jsme podobný pohled jako Vlaštovky + Amazonky, jen o kousek dál. Přitahuju si ten pohled alespoň pětkrát, víc mi můj foťáček nedovolí.

Fotíme, fotíme, co to dá, než po minutě zase jezero zakryje nemilosrdná mlha. Jezero Coniston se objeví znovu, až když sešplháme trochu pod mrak. Potkáváme dvojici britských turistů, kteří, když nás vidí vynořovat se z mraku, a pak ten terén, po kterém sestupujeme, tak se raději obrací.

ostrov Man 8

A už jsme v sedle. Je jasné, že můj původní maximalistický plán pokračovat přímo na další hřebenovkou není realistický. S povděkem se stáčím za mladými vpravo na jih, sestupujeme po úbočí cestou k Levers Water, přímo za ním se táhne stuha jezera Coniston, teď ji krásně vidíme po celou dobu až na dno údolí. Viděli jsme tu cestu už z Prison Band, ale odtamtud nebylo zřejmo, že vede vlastně rašeliništěm.

Mám už toho plné kecky (vlastně botky samochodky), naštěstí ne vody. Než slezeme k vodní hladině, sedám si na kámen a sundávám si je, abych si mohl přizipovat spodní (z batohu ještě mokré) části nohavic. Poněkud se ochladilo, a cesta dolů je pro unavené svaly sice nenáročná, avšak chladnou, chudáčci.

ostrov Man 9

Terezka si mezitím přivodila řezné zranění na ruce, jak padla na ostrou hranu skály. Ale foťák zachránila! Omyje si ruku v potůčku, a pak ji poskytnu jednu z náplastí, co si s sebou na cesty tahám v batohu. Ach děti, děti, co byste si počaly bez tatíčka!

Levers Water je umělý rezervoár, pod jeho hrází nás výstražná cedulka varuje před koupáním: „Pozor! Chcete si před smrtí zaplavat? Podchlazená voda z vás vysaje energii a může vás zabít - dokonce i v horkém počasí.“ Horko zrovna není, do vody se už nechystáme, ani ti, co se dneska už smočili...

ostrov Man 10

Po strmé silně štěrkové silničce (sto metrů výšky na pět set do dálky) sbíhám do Coppermines Valley. (Potřebuju se zase trochu zahřát a doplnit adrenalin.) Než Tomáš s Terezou dojdou, prohlížím si to tu. Od jezera spadá kaskádovitý potok, na druhé straně údolí se otevírá vchod do skutečného dolu. Měďařského! A já myslel, že se to tady jen tak jmenuje! Ne, skutečně se tu těží měděná ruda, jak s tím začali kapitán Flint, Tralaláček (aneb Zmačkaný klobouk) a lomař Bob. Žádná literární fikce, ale skutečná měď. A že je možné si ji splést se zlatem vidíme za chvíli na zlatě-měděné botě, která tu jako umělecký artefakt zdobí okraj cesty, kterou jsme zvolili.

Místo abychom se otočili a pokračovali sešupem po štěrkovišti, jdeme po vrstevnici ovčí cestičkou, která nás dovede až do lokality The Coppermines Mountain Cottages. Je tady hornické muzeum, vykopávky starých domků i nabídka ubytování. Na archeologickém nalezišti se tyčí zlatistá bronzová (či pobronzovaná) přírodní stéla, supernugget. Všímám si, že jeho obrys téměř kopíruje linii horizontu! (Taky jste si toho všimli, že mrak někdy kopíruje korunu stromu? Inu - fraktály, fraktály.)

ostrov Man 11

Scházíme po silničce širokým údolím kolem staré známé říčky Church Beck. Z řadových hornických domků ve stráni (dnes tedy turistických bydlisk) vybíhá k nejbližšímu vodopádku parta asi šesti dětí, tak asi osm až dvanáct let. Kluci mají kraťasy, támhletomu děvčeti čouhají ze sukně holé nohy. Stmívá se, už je spíše k šesti stupňům. Britské Vlaštovky a Amazonky se nezměnily ani po devadesáti letech!

A už jsme u mostu Miner’s Bridge, přecházíme ho, a stejnou cestou jako ráno (a já předevčírem) se přes Dixon Ground dostáváme do naší už téměř rodné uličky na terase. Už je pět hodin večer, pravý čas dát si čaj a nějaké krekry.

ostrov Man 12

Krom tepla, které nabírám v horké sprše, mě hřeje vědomí, že jsem zdolal Kančenžangu, cestou tam se neutopil a cestou zpátky uviděl jezero z mých dětských snů. Jenom ten ostrov Man jsem tedy nespatřil.

Ale víte co? On spatřil mne! Večer jsem si totiž na displeji mobilu přečetl zatím přehlédnutou zprávu:

„Vitejte na Manskem ostrove! Cena za volani do CR a v ramci zony 42,00 Kc/min., prichozi volani 24,00 Kc/min., SMS 12,00 Kc, MMS 9,50 Kc, cena za data 240,00 Kc/MB... Info o cenach zdarma...“

Ještěže jsem z Kanženžangy poslal jen dvě esemesky!

ostrov Man 13

Isle of Man (mansky Ellan Vannin) je sice britským korunním závislým územím, nicméně samosprávným územím, nikoli integrální součást Velké Británie. A má hospodářskou nezávislost, takže pro něj neplatí nařízení EU o jednotném vnitrostátním tarifu pro celé území Evropské unie.

Takže - teď mne napadá - budoucí hospodářská hranice mezi Británií a EU by mohla vést právě tímto ostrovem!

Pro mě byla tato zpráva potvrzením, že jsem byl v místech, odkud byl vidět ostrov Man alespoň elektromagnetickými vlnami na frekvenci mého mobilu. A aby byl den dokonalý, tak jsme měli k večeři kuře.

Zítra nás čeká výlet do díry někde v místech, kde by se mohlo nacházet údolí Vlaštovky. Ale o tom až příště.

ostrov Man 14

Prožito v Lake District v úterý 1. října 2019, psáno v Praze na Lužinách ve středu 24. prosince 2019.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



NAPSAL SÁM ŽIVOT: Mladá maminka už potřetí bojuje s rakovinou
NAPSAL SÁM ŽIVOT: Mladá maminka už potřetí bojuje s rakovinou

Před třemi lety se Janě Ryšánkové obrátil život naruby. Byla v pátém měsíci těhotenství, když jí lékaři oznámili, že má rakovinu v pokročilém stádiu.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.