Neuplynulo víc času než jediný den a už je tu zásadní rozpor ve stanovisku vůči konkrétní sankční otázce. Mají ruští turisté dostat záraz? Francie a Německo jsou proti tomu, jestřábí stanovisko zastávají Baltici a Polsko a Česko má stanovisko verbálně jestřábí a reálně ohnuté. Kdyby se záležitost měla řešit podle německého návodu „francouzská a německá většina rozhodne“, mohlo být odpískáno. Ostatně nejde jen o tuto kauzu, osm evropských zemí, Belgie, Francie, Německo, Dánsko, Itálie, Irsko, Španělsko a Švédsko, podpořilo palestinské organizace přímo řízené teroristickou centrálou ve sporu s Izraelem. Jak bychom se my, Češi, cítili, kdyby toto měl být „společný evropský postoj“ a my pod ním byli automaticky podepsaní?

Evropa není a v historicky dohledné době nemůže být centrálně řízený stát, je třeba respektovat její diverzitu a pestrost zájmů a pohledů. Pokud by to nemělo tak být, dojde k pnutí, které nakonec povede k rozpadu Unie a to by byla – bez špetky ironie – skutečná historická katastrofa.

Německo, bohužel, v tomto směru tlačí, však v tom má praxi.

Kauza víz pro ruské turisty
Je to bezpochyby trapné, že se na řeckých a italských plážích povalují ruští turisté, zatímco jejich kanonáda obrací obytné čtvrti v sutiny. Z jejich strany je to mimo jiné i věc vkusu: tleskají svému vůdci za válku proti Západu a pak si na západ jedou vyvalovat prdel. Nicméně je třeba odlišovat podstatné od nepodstatného.

Absolutně podstatná je podpora Ukrajiny v její obraně proti útočníkovi. Dále je podstatné budování vlastní obrany, je třeba vytvořit přesvědčivou odstrašující silu. Tu, je třeba si přiznat, Evropa nemá. Nemluvme o Evropě, ale o jejích jednotlivých státech. Německo se probudilo z pacifistického snu až koncem letošního února. Teď jde o to, aby budíček probudil všechny států. Evropa bude tak silná, jak budou její státy silné.

Toto je podstatné a vše ostatní je o mnoho pater méně důležité. Zarach pro ruské turisty je gesto, propírá se v médiích. Na vývoji situace na frontě nezmění nic ani o milimetr. Je to něco, jako když pan Vystrčil prohlásí Ich bin ein Taiwaner. V tomto smyslu by byl francouzský a německý postoj vůči gestu přínosný… pokud by reálná francouzská a německá podpora Ukrajině hrála podstatnou roli. Kdyby jedna i druhá země mohla říct, nezabývejme se gesty, konejme. Jenže ani Francie, ani Německo v první desítce pomáhajících zemí nejsou. Takže ani gesta, ani konkrétní činy. Co tedy?

Zrušme princip jednomyslnosti, my to přece všechno víme nejlíp, řeční pan Scholz!