Loni jsem tu na tomto místě přál čtenářům Neviditelného psa, aby se jim vydařila pohoda a dobrá vůle. I tentokrát budou vánoční svátky na blátě, na to si asi budeme muset zvyknout. Na co všechno ještě? To je ta otázka a kdybychom měli hledat odpověď, přišli bychom možná o pohodu. 

Já si ji držím mimo jiné i tím, že mě potěšil člověk, kterého si vážím. Poslouchal jsem v rádiu povídání s někdejším viceguvernérem České národní banky Mojmírem Hamplem. Napsal knížku o české národní povaze. Chtěl jsem si ji koupit, ale nebudu předstírat, že mi v tom zabránil nával v knihkupectví. Nikde nebyl nával, všechno bylo pohodové a taky to povídání s panem Hamplem bylo takové. Předpokládám, že mě ani jeho kniha nevytočí do zuřiva, až si ji koupím a přečtu. Z povídání vyznělo, co si o nás všech a o naší zemi myslí. Že je Česko báječná země plná reptajících lidí.

Což je zhruba to, co si o naší zemi a o nás všech myslím taky, takže si počínám podle zavedeného pravidla řekl jste to správně, protože já si myslím taky tak. Navíc si myslím, že to reptalství není jenom česká vlastnost, ale to je úkol pro katedru komparativní reptalistiky, která jistě někde vznikne. Tohle reptalství, usuzuji na základě celoživotního pozorování, vzniká z iluze, že by věci mohly být mnohem lepší, kdyby nepřekáželo pár maličkostí. Stačilo by utopit Babiše, Zemana zavřít do blázince, neziskovkám sebrat peníze, volit starosty v přímé volbě, vysadit pět milionů stromů a bude v Česku ráj. Ujišťuji vás, že by ráj nenastal, ani kdyby se splnilo vše výše uvedené a vzájemně protichůdné. Čímž netvrdím, že mi není některý z oněch receptů sympatický. Podstata je v něčem jiném. Myslím, že je v tom, jak jsem pochopil povídání pana Hampla. Žijeme v báječné zemi, v uplynulém století jsme si užili hodně hnusných desetiletí a v tomto století ji úspěšně rozvíjíme.

Že by to šlo líp? Tak přidejme, každý, jak umíme.

A Vánoce si pěkně užijte, to v každém případě.

.