Pátá kolona
Kdo by si byl dokázal v době popřevratové představit, že komunistický poslanec si troufne dělat ruského kašpárka a ještě při tom pošle ministra zahraničí do pr a řekne mu, že je padouch? Přesně to se stalo.
Zdeněk Ondráček se vypravil do pseudorepublik na Rusy okupovaném území Ukrajiny, špacíroval tam po červeném koberci, jezdil v autě s vlaječkami, nechal si hrát hymny. Nesmírně trapnou roli pak sehrál v rozhlase jeho stranický kolega Jiří Dolejš, když se vykrucoval a do omrzení opakoval, že šlo o soukromou a nikoli oficiální cestu. Že se Ondráček nechal vtáhnout? Ochotně hrál hru na vládní delegaci. Není to pitomec, aby nevěděl, co se od něho čeká.
Zasedl k tomu ve čtvrtek zahraniční výbor sněmovny, od cesty se distancoval, formuloval podporu Ukrajině a doporučil totéž celé sněmovně.
To je málo. Odezva by měla být výraznější, energická a jednoznačná. Není divu, že na ubrečené stýskání ministra Petříčka reaguje policista Ondráček výzvou, ať se jde bodnout.
Tímhle divadlem se komunistická strana jednoznačně projevila jako pátá kolona mocnosti, která okupuje území sousedů, vede ofenzivní propagandistickou politiku, je otevřeně revanšistická. Ekonomicky má tak mizerné výsledky, že by na světové scéně nedokázala hrát vůbec žádnou roli. Dnes už ani tu ropu nedokáže prodávat, experti se nemohou shodnout na tom, zdali je na vině korupce, šlendrián nebo obojí. Jenom agresivita podpořená vědomím atomové síly je vývozní artikl této země, která nadále fascinuje naše komunisty, prezidenta Zemana a ten typ Čechů, kteří musí být věčně věků v chytrácké opozici.
Komunisté jsou pátá kolona, naštěstí nejsou zásadní hrozba demokratického režimu. Ubývá jim voličů, reálnou sílu nemají, jejich viditelnost je mediálně udržovaná. Skutečná nebezpečí přicházejí odjinud, ne ze strany rudých praporů nýbrž ze strany těch demokracií s přívlastky. Podle činů poznáme je.
