Je asi opravdu vyčpělý a čtvrt století po pádu komunistického režimu asi už nemá vážný ochranný smysl. Pro jeho zrušení se vyslovuje hodně lidí i z nikoli komunistického kouta. Jenže, co je to platné, je to jediný konkrétní a obrazně řečeno hmatatelný akt, jímž se demokratický režim chrání před rudým revanšismem.

Je v podstatě bezzubý. Havlova doktrína zněla, že za režim nemohli komunisté, ale lidé, kteří si ho nechali líbit. To je ideový základ pardonu pro komunisty a jejich hlavní vykonavatele represe, totiž kádrové příslušníky Státní bezpečnosti. Došlo k absurdní situaci, kdy bývalí estébáci požívali vysoké výslužné požitky a lustrační zákon postihl jejich oběti. Tedy, postihl – znepřístupnil jim klíčové pozice ve státní sféře, to je jediný takzvaný postih plynoucí z lustračního zákona.

Komunistům otrnulo a dovolují si řečnit o takzvané demokracii. Hodně se nařečnil soudruh Grebeníček, přičemž takzvaná demokracie nedokázala důsledně soudit jeho otce, podezřelého z brutality esesáckého typu.

Lustrační zákon tedy zůstává, spíš jako pomník dávno opuštěných snah napravit křivdy a potrestat viníky. Ano, je vyšeptalý a bezzubý, nicméně zkusme si představit, co by se stalo, kdyby ho sněmovna zrušila. Zcela jistě by nenastal masový útok někdejších donašečů na vedoucí funkce. Ale padl by jeden symbol. Nemylme se, i symbolů je třeba.