Při podrobném přezkoumání by se jistě i tentokrát ukázalo, že soudce Vladimír Hašana nemohl dělat nic jiného, než co učinil – dokonce oběma nešťastníkům „pomohl“ tím, že je odsoudil k uhrazení „jenom“ miliónu. Pošta chtěla těch miliónů padesát. Také vedoucí orgány pošty si pravděpodobně byly vědomy nesmyslnosti celé kauzy, ale ani ony nemohly nic jiného dělat. Předpisy jsou předpisy, jako zákony jsou zákony, a lidský osud je proti jejich síle nicotná veličina. Příběh pokladníků Heleny Baudyšové a Karla Molodčenka by mohl být námětem pro román – a tak oběma nešťastníkům by mohlo literární zpracování dát aspoň nějakou satisfakci. Jenže žádný literát do toho nejspíš nepůjde. Ten román už je napsaný a je světově slavný. Jmenuje se Proces a napsal ho Franz Kafka.

Nicméně, myslím si – aniž bych byl policajt či soudce či cokoli mezi tím: ono to bylo nejspíš tak, že ti lupiči si všimli, že se v bance otevírá okno od kasy do ulice a vyčíhli si horký den a přijeli s autem a žebříkem. Jistě to nebylo tak, že šli kolem a řekli si, hele, okno, a pak běželi shánět žebřík atd. se vším, co s tím souvisí.

No a pak má v té bance být šéf a tomu by to mělo sepnout, že těm lidem je asi horko a otevírají okno a měl by si toho všimnout a měl by objednat mříž a bylo by když ne po ptákách, tak po loupeži. Jenže to je všechno moc složité: objednat mříž, usvědčit lupiče… Ono je nejjednodušší zničit život dvěma chudákům, pro které je milión stejně lunárně nedostupná suma jako padesát nebo sto miliónů. A tak to v našem světě chodí: hlavně být z obliga a hlavně najít někoho, kdo to všechno odsere.