Ozývají se hlasy odporu proti tomu, že přijímáme křesťanské uprchlíky ze Středního východu. V Radiofóru jsem dokonce slyšel jednu paní zalykat se hnusem nad tím faktem, že takové lidi přijímáme, i zaznamenal jsem komentář ironizující přísné prokádrování těchto lidí.

Tito kritici by si měli uvědomit, že éra bezbřehého merkelismu skončila a opustila ji sama Merkelová. Rakousko vyhlásili limity, stejně tak Švédsko a Merkelová bude k tomu donucena – je k tomu nucena už dnes, jenom to nechce přiznat: slibuje že uprchlíků bude letos míň než loni a jak jinak by toho chtěla dosáhnout než výběrem. Jestli se Evropa podvolí tureckému diktátu (údajně vynalezenému Merkelovou) „kus za kus“, také půjde o kádrování a vybírání.

Není tedy jeden jediný důvod věcný ani mravní, proč by Česká republika, která útočiště nabízí, neměla ho nabízet neohroženější skupině Středního východu – nejohroženější hned po Židech v tomto bytostně antisemitském netolerantním prostředí. Křesťané jsou v této oblasti pronásledováni hůř než za císaře Nerona. Jejich počty klesají – nejen proto, že prchají, ale hlavně proto, že jsou vražděni. Pokud by se výběr měl dělat podle nějakých bodů, asi by jich nasbírali nejvíc.

To zalykání se hnusem zřejmě plyne z toho, že v duchu politické korektnosti je křesťan cosi odporného naroveň bělochovi nebo ženě a muži v manželském svazku. To, že křesťany přijímáme, je mi duševní vzpruhou – že jsme dosud nepodlehli trendům, jež ničí atmosféru ve společnosti a ve svých důsledcích podněcují extremismus xenofobního typu. Neboť tlak plodí protitlak.

Zaujalo mě

V Berlíně vybuchlo auto, ve stejnou dobu se v Bruselu střílí. Ve stejný den Právo píše, jak roste přistěhovalectví mladých Evropanů do naší země. Hlavní její atrakce je bezpečí. List uvádí číslo blízké dvěma stům tisícům za posledních deset let. Mezi lety 1969 a 1989 odešlo z Československo na Západ 150 tisíc lidí. Je to tedy docela vyrovnané, ne?