V posledních měsících se začalo nejčastěji skloňovat jméno Jiřího Dienstbiera, spousta novinářů ho požádala o rozhovor a on milerád vyhověl, zúčastnil se mnoha diskusí, ba i Jan Kraus jej do svého kabaretu pozval. Moudrý Jiří Paroubek ale nakonec usoudil, že čeho je moc, toho je příliš, a navrhl Dienstbiera poněkud upozadit, aby veřejnost nepřesytil příliš brzo. Jméno jiné osobnosti, jejíž případnou kandidaturu prý rovněž zvažuje, nezveřejnil. Taky možná proto, aby se občanům záhy nezprotivila.

Každopádně by ale byl Dienstbier pro levici adeptem ideálním. Komunisté by se svým soudruhem, třebaže "bývalým", problém neměli, to nám už pan Filip oznámil, komunisté v ČSSD (rovněž "bývalí") by proti němu také neprotestovali a tu hrstku sociálních demokratů ve své straně by už pan Paroubek zpacifikoval snadno. Patálie by mohly nastat se zelenými a s lidovci. Tady by soudruzi mohli narazit, ani zášť zelených vůči Klausovi by jim nemusela být nic platná a co se týče lidovců, někteří z nich už dali najevo, že jejich hlas patří Klausovi.

Od doby, kdy se Klaus stal prezidentem poprvé, se dodnes spekuluje, zda dostal svůj úřad i za pomoci několika komunistických hlasů. To už se nedozvíme, rozkol v ČSSD byl hluboký, takže Klaus se na Hrad díky komunistům dostat mohl, ale také nemusel. Příští rok ale bude situace jiná a Paroubek, hlavní hybatel hledání "Antiklause", bude stát před záludným úskalím - každý jeho kandidát si totiž snadno spočítá, že bez komunistů se prezidentem nestane. To je prostá aritmetika. A stane-li se prezidentem, ulpí na něm navždy stigma "prezidenta komunistů". Za předpokladu, že ODS nebude následovat příkladu ČSSD z doby před pěti léty a nerozštěpí se, čemuž prozatím rozhodně nic nenasvědčuje, každý jiný kandidát než Klaus se bez komunistických hlasů neobejde, i kdyby pro něj nakrásně zvedli ruku naprosto všichni nekomunističtí poslanci a senátoři. Pro Klausova protikandidáta jsou prostě komunisti nezbytní.

Bude-li tedy příští rok zvolen kdokoliv jiný než Václav Klaus, budeme vědět, že se tak stalo jedině díky Vojtěchu Filipovi a jeho partaji. Budeme-li mít v čele státu Jiřího Dienstbiera, který byl členem zločinecké organizace, to už mu nikdo neodpáře, bude legalizace stalinistů dokončena a jim už nebude nic bránit v cestě za jinými důležitými posty ve státní správě. Po devatenácti letech od Listopadu se kolo dějin otočí zase zpátky a z Pražského hradu bude na celou republiku blahosklonně shlížet komunista.

Zajisté, nikdo by neměl zcela paušálně trpět za chyby a prohřešky svého mládí. Každý se můžeme poučit, každý můžeme změnit názor, a předhazovat komukoliv donekonečna chyby z mládí, to je také trochu nesmyslné. Až na to, že Jiří Dienstbier své dřívější názory nijak moc nezměnil. Jednou se zapsal do dějin jako komunista, ať už jakkoliv reformní, a v té víře i umře.

Jakkoli "bývalý", jakkoli "odčinivší své hříchy", pořád to bude někdejší příslušník organizace, která u nás zavraždila tisíce lidí - ať už na popravišti, na státní hranici, v kriminále nebo v uranových dolech. Organizace, ve jménu jejíž ideologie byly po celém světě povražděny stamiliony nevinných. A nad hlavou příslušníka této zločinecké strany bude vlát prapor s nápisem Pravda vítězí...