Každopádně by ale byl Dienstbier pro levici adeptem ideálním. Komunisté by se svým soudruhem, třebaže "bývalým", problém neměli, to nám už pan Filip oznámil, komunisté v ČSSD (rovněž "bývalí") by proti němu také neprotestovali a tu hrstku sociálních demokratů ve své straně by už pan Paroubek zpacifikoval snadno. Patálie by mohly nastat se zelenými a s lidovci. Tady by soudruzi mohli narazit, ani zášť zelených vůči Klausovi by jim nemusela být nic platná a co se týče lidovců, někteří z nich už dali najevo, že jejich hlas patří Klausovi.
Od doby, kdy se Klaus stal prezidentem poprvé, se dodnes spekuluje, zda dostal svůj úřad i za pomoci několika komunistických hlasů. To už se nedozvíme, rozkol v ČSSD byl hluboký, takže Klaus se na Hrad díky komunistům dostat mohl, ale také nemusel. Příští rok ale bude situace jiná a Paroubek, hlavní hybatel hledání "Antiklause", bude stát před záludným úskalím - každý jeho kandidát si totiž snadno spočítá, že bez komunistů se prezidentem nestane. To je prostá aritmetika. A stane-li se prezidentem, ulpí na něm navždy stigma "prezidenta komunistů". Za předpokladu, že ODS nebude následovat příkladu ČSSD z doby před pěti léty a nerozštěpí se, čemuž prozatím rozhodně nic nenasvědčuje, každý jiný kandidát než Klaus se bez komunistických hlasů neobejde, i kdyby pro něj nakrásně zvedli ruku naprosto všichni nekomunističtí poslanci a senátoři. Pro Klausova protikandidáta jsou prostě komunisti nezbytní.
Bude-li tedy příští rok zvolen kdokoliv jiný než Václav Klaus, budeme vědět, že se tak stalo jedině díky Vojtěchu Filipovi a jeho partaji. Budeme-li mít v čele státu Jiřího Dienstbiera, který byl členem zločinecké organizace, to už mu nikdo neodpáře, bude legalizace stalinistů dokončena a jim už nebude nic bránit v cestě za jinými důležitými posty ve státní správě. Po devatenácti letech od Listopadu se kolo dějin otočí zase zpátky a z Pražského hradu bude na celou republiku blahosklonně shlížet komunista.
Zajisté, nikdo by neměl zcela paušálně trpět za chyby a prohřešky svého mládí. Každý se můžeme poučit, každý můžeme změnit názor, a předhazovat komukoliv donekonečna chyby z mládí, to je také trochu nesmyslné. Až na to, že Jiří Dienstbier své dřívější názory nijak moc nezměnil. Jednou se zapsal do dějin jako komunista, ať už jakkoliv reformní, a v té víře i umře.
Jakkoli "bývalý", jakkoli "odčinivší své hříchy", pořád to bude někdejší příslušník organizace, která u nás zavraždila tisíce lidí - ať už na popravišti, na státní hranici, v kriminále nebo v uranových dolech. Organizace, ve jménu jejíž ideologie byly po celém světě povražděny stamiliony nevinných. A nad hlavou příslušníka této zločinecké strany bude vlát prapor s nápisem Pravda vítězí...