V podstatě nic, jen odmítl stát se panáčkem kývajícím na každé Topolánkovo gesto, a tak premiéra poslal i s jeho seznamem ministrů zpátky do Strakovky, aby zvážil, zda navrhovaná vláda je skutečně to pravé, co v tuto chvíli naše země potřebuje, a zejména, zda pro ni má potřebnou podporu. Lze jen dodat, že jalové výkřiky o černém čtvrtku, flagrantním porušení Ústavy, ba dokonce volání po impeachmentu jsou bohapustými kecy - prezident přece netvrdil, že vládu nejmenuje nikdy.

Proto znovu k Ústavě, dokumentu, který Václav Klaus podle mnohých komentátorů tak hrubě znevážil. Ano, píše se v ní, že prezident jmenuje vládu na návrh ministerského předsedy. Nikde není stanoven termín, ale panuje úzus, že po předchozích konzultacích o obsazení jednotlivých křesel tak hlava státu učiní neprodleně. Jenže není tam nikde psáno, že jmenovaný premiér se na mínění prezidenta republiky může zvysoka vykašlat a že stačí doběhnout na Hrad, vrazit mu do ruky papír se jmény ministrů a na půl huby utrousit: "Tak tady mi to, prezidentskej, podepiš."

Jednání, jaké předvádí Mirek Topolánek běžně a jakého jsme byli svědky během jeho návštěvy na Pražském hradě, svědčí přinejmenším o premiérově nevycválanosti. Jestliže prezident s vážnou tváří přednáší své stanovisko, zatímco vedle něj stojící předseda vlády netrpělivě přešlapuje s rukou v kapse, rozhlíží se s idiotským úsměvem po okolí a vůbec ostentativně dává najevo, že mu jsou prezidentova slova šumafuk, nejeden divák si položí otázku, zda takový člověk je vhodný pro vedení vlády, reprezentaci země a rozhodování o nejdůležitějších otázkách týkajících se nás všech.

Prezident nakonec vládu jmenovat musí, o tom není pochyb, zřejmě to však bude vláda překlenovací, odrazový můstek k třetímu pokusu a - možná - k předčasným volbám. Topolánkovi spolustraníci jsou rozhořčeni, že rozdal jiným stranám ministerstva financí, zahraničí i pověstný "penězovod", ministerstvo pro místní rozvoj, a tak premiérovi nebude patrně nic platný poslanec Melčák, protože už zřejmě nedisponuje ani tou stovkou koaličních hlasů.

Takový propad v hlasování o důvěře by ale znamenal nejen rychlý konec pohodlného vysedávání ve Strakově akademii, ale Topolánek by zřejmě skončil i jako předseda strany, v níž se beztak čím dál hlasitěji ozývají nespokojené hlasy. Zda by se nejsilnější pravicová strana rozštěpila či úplně rozpadla, je těžké předjímat, nejspíš ne, ale už teď je jisté, že na Jánském vršku se dere k moci jiný, tentokrát naprosto bezskrupolózní politik. A to je, řečeno s Járou Cimrmanem, jiný sekáč, ten se nezakecá.

Nejen politologové se pak ale budou divit, jaký byl minulý čtvrtek nevýrazný a barevně chudý, protože těch opravdu černých zažijeme ještě spoustu. A nebudou to jenom čtvrtky.