Před pár lety mne jeden investor požádal, abych prozkoumal rozsáhlý areál pražského Nákladového nádraží na Žižkově. Tak jako většina Pražanů jsem do té doby znal jenom čelní funkcionalistickou budovu do Želivského ulice – působivou čtyřpatrovou stavbu z poloviny 30. let s dlouhými okenními pásy a tmavočerveným keramickým obkladem. To je ale jen administrativní část velkého komplexu. Ten tvoří ještě dvě kolmá křídla, která běží několik set metrů směrem na východ, a prostor mezi nimi. Do něj je zavedeno několik kolejí, nad nimiž probíhají ocelové lávky s výtahy. Zboží se zde vykládalo z vagonů, dopravovalo výtahy na lávky a odtud distribuovalo do skladišť v obou paralelních křídlech. K nim pak z vnějšku přiléhaly široké rampy, k nimž zajížděly nákladní automobily. Tahle pozorovateli téměř skrytá část je nádherná! Díváte-li se od východu, tedy z rozřaďovacího kolejiště, vidíte složitou spleť železných nýtovaných konstrukcí, která fascinuje. Je to doslova oslava industriální architektury - tak jako třeba některé vysoké pece na Ostravsku.

Křídla se skladišti ve dvou úrovních jsou rovněž velmi zajímavá. Jsou tak dlouhá, že je bylo nutno rozčlenit na segmenty a označit obřími písmeny. Prostor uvnitř s betonovou konstrukcí a hřibovými stropy je flexibilní: jednotlivé sekce lze oddělit nebo vzájemně spojit. Když jsem tudy tehdy procházel, byla tu ještě skladiště jednotlivých firem. Všechno bylo sice utilitární, ale stále plně funkční a s mnoha krásnými detaily: jsou tu luxferové stropy pasáží, trubková zábradlí betonových schodišť, ocelová výklopná okna… Hned jsem si začal představovat, co všechno by tu mohlo být: kromě skladišť třeba designerská studia, ateliery výtvarníků nebo architektů, školní posluchárny, knihovny a obchody, výrobní dílny, montovny počítačů a další elektroniky, předváděcí salony, firemní zastoupení, netradiční loftové byty, etnické kavárny nebo muzejní prostory a depozitáře… Využít by se dala i plochá střecha, na níž by se mohly objevit různobarevné nástavby, výstavní terasy, letní restaurace. Není to přitom stavba, která by měla být chráněná do posledního šroubku – naopak, aby mohla žít s novou funkcí, měla by být atakována, ovšem samozřejmě s rozmyslem a jasným výtvarným záměrem. Striktní památková ochrana by jí tedy spíš ublížila a znemožnila smysluplné využití.

Krátkému křídlu do Želivského ulice by asi nejvíc slušel stávající administrativní provoz nebo adaptace na byty. A v přízemí restaurace, obchody, kavárny. Protože nádraží je zrušeno, budou se všude kolem stavět byty a kancelářské budovy. Plocha kolejiště je tak obrovská, že se sem vejde celá nová čtvrť včetně infrastruktury. A uprostřed tohoto území by zůstalo Nákladové nádraží jako přirozená dominanta, připomínka meziválečné éry a skvělý objekt pro mnohostranné využití. A ponechal bych tu aspoň jednu kolej pro jízdy historických vlaků…

Když se v letech 1934-36 tento objekt stavěl, šlo pravděpodobně o jednu z nejrozlehlejších budov ve střední Evropě – objemem mnohem větší, než třeba Veletržní palác v Holešovicích. Autory nádraží byli dva významní pražští architekti: Karel Caivas (1897-1976), docent pražské ČVUT, a Vladimír Weiss (1897-1989), který byl rovněž uznávaným malířem (v Řevnicích, kde bydlel, je po něm pojmenovaná ulice). Dvojice absolventů pražské techniky se ve dvacátých letech věnovala především projektům malobytových domů, které se stavěly v žižkovské Lucemburské ulici, v bubenečské ulici Terronské, na Podolském nábřeží nebo v dejvické ulici Nikoly Tesly. Také navrhovali funkcionalistické rodinné domy ve vilových koloniích na Barrandově, Rokosce nebo Hanspaulce. Caivas rovněž projektoval lázeňské domy a vily v Teplicích nad Bečvou, moderní zemědělské statky a také působivé módní salony pražské city (ty se bohužel do dnešních dní nedochovaly). Projekt nákladového nádraží na Žižkově, čp. 2200, byl ale jejich životním dílem.

Z uvedených skutečností plyne, že objekt by mohl být při vhodném využití v budoucnu jednou z výrazných dominant Žižkova a obvodu Praha 3. Přesto se stále častěji mluví o jeho likvidaci. Hlavním argumentem má být prodloužení Olšanské třídy – jakési hlavní východo-západní osy tohoto území, jíž dnes budova bývalého nádraží stojí v cestě. Necháme-li stranou fakt, že i dnes je na ní v úseku Olšanské náměstí – Želivského ulice minimální provoz, nemůže být přece problém objet areál nádraží severně nebo jižně (případně jednosměrně po obou stranách) či komunikaci svést do tunelu a objekt podjet. Možná by bylo nejlepší celý tah z tohoto území vypustit, neboť zde má být rezidenční čtvrť, již by nová magistrála rozsekla na dvě části. Každopádně je to problém řešitelný. Nádraží je robustní stavbou, která – pokud pro adaptaci nebudou ihned k dispozici finanční prostředky – klidně pár let na svou revitalizaci počká. Byl bych nerad, kdyby budovu žižkovského Nákladového nádraží potkal osud nádraží Denisova na pražském Těšnově (a mnoha desítek krásných industriálních areálů, které by mohly sloužit novým účelům, zatím ale mizí jeden za druhým jako na běžícím pásu).

Foto Karel Cudlín (obrázky jsou z naší knížky o Praze 3, která právě vyšla).

LN, 12. 6. 2010

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998