7.7.2020 | Svátek má Bohuslava


ARCHITEKTURA: Česká architektura dnes

11.12.2018

Dnes nás čeká poslední článek stopující naši architekturu po roce 1918 (minulý text viz zde). Jaká je vlastně česká architektura po roce 1989? Snese srovnání s vyspělými zeměmi Evropy? Jak je vnímána v zahraničí? Autor těchto řádek se domnívá, že po určité stagnaci a rozpačitém rozjezdu v devadesátých letech je dnešní stav dobrý. Samozřejmě, jen část produkce snese přísnější měřítka, ale tak tomu bylo vždy.

Josef Pleskot - Tunel valem Prašného mostu

Josef Pleskot - Tunel valem Prašného mostu

Po sametové revoluci došlo k zásadním změnám. Architekti si konečně mohli založit vlastní studia nebo začali pracovat v soukromých ateliérech svých kolegů a nebyli už odkázáni na práci ve velkých projektových ústavech. Samozřejmě ne všichni uspěli, zejména finanční krize trh řádně pročistila. Rovněž počty absolventů architektury se rapidně zvýšily. Pro srovnání: v meziválečné éře se dal obor studovat na technikách – české a německé – v Praze a Brně a pak na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění. Ročně tato učiliště absolvovalo kolem padesáti lidí. V sedmdesátých letech byla sestava škol obdobná, zmizely samozřejmě ty německé. Absolventů bylo kolem 140 ročně. Dnes kromě architektonických fakult ČVUT a VUT, Umprum a AVU lze obor studovat i na stavebních fakultách v Praze, Brně a Ostravě, dále je tu nová technika v Liberci a také soukromá škola ARCHIP v Praze. A to ještě mohou adepti bez problémů studovat obor v zahraničí. Úhrnem tyto školy každý rok opouští kolem sedmi stovek absolventů! Přitom se moc nestaví, a tak lze předpokládat, že valná většina mladých architektů se věnuje jiným profesím – např. designu, pedagogické práci nebo odcházejí do ciziny.

Eva Jiřičná - Oranžérie Pražského hradu

Eva Jiřičná - Oranžérie Pražského hradu

Pro studenty a mladé absolventy není dnes problém cestovat a nechat se zaměstnat v zahraničních studiích, včetně těch renomovaných. Pracovat a sbírat cenné zkušenosti venku tedy lze. Horší je to v opačném směru. Nějací stážisté sice u nás působí, ale není jich mnoho. Problém je rovněž se soutěžemi, které jsou solí profese. Za první republiky i v šedesátých let se jich konalo velké množství. Zato dnes je jich málo, což je dáno i jejich komplikovaným systémem a složitostí soutěžního řádu, což vede k tomu, že jen málokterý návrh projde bez újmy hodnocením. Výsledkem jsou časté konflikty a některé soutěže pak končí žalobami neúspěšných uchazečů. To zase logicky odrazuje investory od jejich vypisování a výsledkem je bludný kruh. Přitom by stačilo přijmout systém Mezinárodní unie architektů, ten je univerzální a přehledný. Současně by přilákal i zahraniční kompetenty a tuto konkurenci by naše do sebe zahleděná scéna potřebovala jako sůl.

Ricardo Bofill - Palác Corso, Praha, Karlín

Ricardo Bofill - Palác Corso, Praha, Karlín

Reziduem dob minulých jsou i zastaralé normy a vyhlášky, které byly šity na míru výstavbě panelových sídlišť, ale moc si nerozumí s klasickou zástavbou. Dalším problémem je územní plánování a samozřejmě největší bolest: neúměrně dlouhý schvalovací proces, zatížený navíc ve světě nevídanou byrokracií. Staví se málo, opatrně a chybí hvězdy, jakými byli za první republiky třeba architekti Kotěra, Gočár, Janák, Fuchs, Krejcar a mnozí další. Byly to všeobecně respektované osobnosti s mimořádným kreditem nejen doma, ale i v zahraničí. Svědčí o tom třeba i tento detail: v Kotěrově pozůstalosti je i korespondence. Na mnoha obálkách dopisů, které mu byly adresovány z různých zemí, bylo napsáno pouze: prof. Jan Kotěra, Praha. Tohoto respektu lze ovšem mnohem lépe dosáhnout tím, že budou naši přední projektanti navrhovat stavby v zahraničí, účastnit se tam soutěží a porot apod. A to se zatím neděje, nepočítáme-li osobnosti, jako je Eva Jiřičná, která má svůj ateliér nejen v Praze, ale i v Londýně.

Studio DaM - Palác Euro, Praha, Nové Město

Studio DaM - Palác Euro, Praha, Nové Město

Po několik sobotních článků jsme sledovali rovněž vývoj architektonických stylů a směrů. Jak je tomu dnes? Doslova se s nimi roztrhl pytel. Devadesátým letům dominovala pestrá a hravá postmoderna, až nakonec zdegenerovala v samoúčelných exhibicích. Souběžně se architekti pokoušeli navázat na poslední heroické období české architektury, jímž byl meziválečný funkcionalismus. Jeho napodobování je však paradoxně zase formou postmodernismu, který si libuje v citacích. Navíc výsledky nedosáhly většinou úrovně svých vzorů. Další alternativou je styl high-tech, který pracuje s „kosmickými“ materiály – ocelí, sklem, sofistikovanými plasty. Ten však u nás – kromě Jiřičné – nemá moc příznivců. Víc obliby si získal tzv. minimalismus, zejména ten švýcarský. Jeho střízlivost může být působivá, ale vyžaduje dokonalé provedení, jinak je po efektu. A pak je tu organická architektura, kterou pěstoval nejen zesnulý Jan Kaplický, máme tu i „českého Calatravu“ Patrika Kotase a jeho dopravní stavby. Konečně je tu poslední výstřel: tzv. neofuturismus nedávno zesnulé superstar Zahy Hadid. Ten se však zatím objevuje spíše ve studentských vizích…

LN, 10. 11. 2018

Foto Pavel Hroch

ZdenekLukes.eu

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998



Víte, proč má smysl vybírat BIO potraviny?
Víte, proč má smysl vybírat BIO potraviny?

Skladba jídelníčku batolete je důležitější, než by se nám mohlo zdát. Právě v rané fázi života vznikají stravovací návyky, které budou dítě provázet do dospělosti.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.