Zářijový díl najdete tady.

Jaký byl letošní říjen? Říjen se nám opravdu barevně vydařil. Začal velmi teplými dny a v podstatě i teplými dny skončil. Pravda, ve druhé polovině dorazil i k nám ranní přízemní mrazík (ano, došlo i na mne a ponožky, i když odpoledne jsem stále statečně vykračovala naboso), ale ten jenom podpořil barevnou paletu podzimních barev. A protože u nás ani nefučelo, listí se snášelo k zemi vlastním malebným tempem. Prostě, letošní podzim připravil fotografům opravdové hody...

1. 10. 2021 Velké Bílovice, sběr hroznů ve vinohradu

11. 10. lužní les stále zelený (přírodní park Niva Dyje)

23. 10. všechny barvy podzimu, odlehčovací rameno Dyje

30. 10. pozvánka na příští jaro, Habrová seč Poštorná - teplomilná doubrava

Nostalgická tečka: Apropó hody... v polovině měsíce i v Poštorné proběhly tradiční hody. My je sice neslavíme, ale průvod prošel i naší ulicí, a já si vzpomněla, že nějaké krojované fotky jsou i v Zapomenutém albu. Šla jsem je hledat a byly! Tož se na ně podívejme a něco si k nim řekneme.

Pravda, já o vrbeckých krojích už psala (ten článek na Zvířetníku najdete zde), tož včilkaj jenom pár vzdálených vzpomínek (:o)).

Terezka v českém kroji (dva roky)

Co se týká krojů – já jako děcko a dospívající ještě zažila, že starší ženy chodily v kroji i ve všední den. Dost dlouho jsem byla přesvědčená, že když je ženská stará (tak asi čtyřicetiletá!!! chachááá), tak přestane chodit „po pansku“ a musí se nastrójit do sukní.

Pořád jsem čekala, kdy si mamka přestane šít a nosit módní šaty z tesilu či krimplenu a přejde na barchet a šátek na babku. Nestalo se tak. Nakonec i těch tetiček v kacabajkách a vlňácích pomalu ubývalo a nyní bych spočítala na prstech jedné ruky ty stařenky na Vrbici, které jim zůstaly věrné.

Nicméně na hody nás mamka do kroječků strojila – u nás děcka nosila a nosí hezký červený „český“ kroj – natrčená spodnička (většinou leží na látkovém „jelitu“, aby byla víc doširoka), na ní červená suknička s bílou paspulkou a bílým, brokátovým fjertoškem, rukávce s krajkovým krejzlíkem a černá šněrovací kordulka s flitrovými cikcaky. Takový kroječek (samosebou s vylepšením – například zástěrka je už vyšívaná a sukýnka natrčenější) nosí ty nejmenší stárečky dodnes.

Yvetka v českém kroji (cca osm let)

Hodovou fotku v kroji nemám, ale jednou mi mamka čerstvě zastřihla ofinku (:o)), naskládala krojík do zeleného kufírku (co ten toho už zažil), vzala do jedné ruky, druhou popadla mně a hajdy pěšky do Kobylí na lokálku, v Zaječí přesednout na vlak do Podivína, pěšky k fotografovi (dodnes si pamatuju, kde měl ateliér), tam mne nastrojila do kroja, dokonce i s věncem, pan fotograf blýskl fotku, fofrem kroj dolů a zase cesta zpět. Kvůli jedné fotce jsme cestovaly celý den (:o)). Dodnes nechápu, proč jsme jely až do Podivína, když fotoateliér byl i v Pavlovicích, kam jsem mohly pohodlně dojet autobusem... inu, už se to nedozvím, ale fotka zůstala a vy můžete porovnat s fotkou naší Terezky, jak se dětský kroj během dvaceti let změnil (;o)).

Velice hezkou krojovou příhodu má i Jeník. V Lanžhotě bylo zvykem, že k prvnímu svatému přijímání jdou děcka v kroji, pokud ho mají. Pravda, Jencek nic takového neměl, ale... „Co by si lidi řekli, že Janošek paní učitelky nemá kroj!“ Tož maminka nelenila a ten kroj stůj co stůj sehnala. Pravda, musím uznat, že Jeníkovi podlužácké červenice moc sluší, ale... „Co já se natrpěl. Ty boty byly aspoň o dvě čísla menší. Prej – to tu chvilku vydržíš! Ale bylo to peklo... abych řekl pravdu, nevím, jestli to svaté přijímání platilo, protože celou dobu v kostele jsem proklínal boty, matku aj pánaboha!“

Jeník v lanžhotském kroji (cca 8 let)

Naše prostřední sestra Danka byla jedny hody sklepnica (třetí stárka). Tenkrát neměla každá děvčica dvoje sukně, troje rukávce a jedny střevíce doma jak včil, tenkrát se všecko pučovalo – nové byly jen jedny svrchní sukně, fjěrtoch a malované mašle, zbytek se sháněl, kde se dalo. To bylo slávy, když Danuška sehnala střevíce, ve kterých mohla i tancovat (:o)). No ale všecko se nakonec podařilo, tetičky oblíkačky spárovaly spodničky a Danušce to moc slušelo.

Ale to by nebyla naša Danuška, aby neudělala převrat – totiž do té doby sklepnice nosily na hlavě uvázaný šátek turečák (mezi námi, to je ta nejhezčí krojová pokrývka hlavy), ale Danka si postavila hlavu, že nebude mít uvázaný šátek jak nějaká babka, že bude mít též věnec „kotúč“. A tak ho taky měla – jenže zrada! Ten věnec má zezadu tak zvaný dekl, který se připevňuje tak, že se uváže z vlasů „mrcek“ (ohon), to něj se vetkne kávová lžička a za tu se ten dekl připevní. Jenže Danuška se těsně před hody nechala ostříhat na krátko. No to si tetičky oblíkačky zanadávaly, než jakýsi mrcek svázaly a dekl šťastně připevnily. Ale je pravda, že od té doby sklepnice vždy jen s kotúčem na hlavě – prostě Danuška byla průkopnice. Sláva jí!

Danuška ve vrbeckém kroji (cca osmnáct let)

Když nazrál čas, tak všechny naše holčičky si ty vrbecké hody v červeném českém kroji odchodily – ať chtěly či nechtěly, tradice se musí udržovat (:o)) Dál v této tradici pokračovala jen „bílovská větev“ – obě neteře byly součástí krojované chasy a rok po sobě i stárkami.

Je objektivní pravda (;o), že měly ty nejkrásnější rukávce ze všech, protože krajky k nim háčkovala, pletla i vyšívala vrbecká babička. Jinak celé kroje – a bylo jich několik – pečlivě ušila, naškrobila a nažehlila maminka Dana, zatímco tatínek Jan na jejich uchování vyrobil nádherné a bytelné truhle. No a včil už juchá na sóle nová generace – a sluší jí to stejně, jako kdysi nám.

Blíží se ta temnější část roku – až vám bude smutno, vzpomeňte si na červené sukýnky vašeho dětství, určitě zahřejí u srdíčka.

Vaše YGA

Foto: Yga a její archiv. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.