Srpnový díl najdete zde.

Jaké bylo letošní září? Tak září se nám opravdu pochlapilo a obdařilo nás krásným a teplým babím létem. Pravda, sem tam už podzim vystrčil růžky a zašmátral po nás studenými a mokrými prstíčky – jednou dokonce tak, že i já vytáhla ponožky! – ale naštěstí se mu ještě do služby nechtělo a dál přenechal vládu pozdnímu létu.

1. 9. 2021 Srna za bodlákem

V půli září nás už opustily vlaštovky a jiřičky, ale louky ještě docela neumlkly – dál provozují koncerty cvrčci i pasí koníci – a večer se kolem pouličních lamp honí netopýři. A louky, louky jsou ještě pořád dost barevné – celý měsíc kvetly ocúny, bodláky a slunečnice topinambur.

12. 9. 2021 Ernest (Poholmy, Lednice)

Dozrává kde co – u nás na jihu hlavně hrozny ve vinohradech, na loukách pak šípky, hloh či černý bez. První listy se začínají barvit – červeně opět listy vinné révy (hlavně té zplanělé) a střemchy. Ale zelená přece jenom ještě dominuje...

26. 9. 2021 Zapadání. Apollo, Lednice

Nostalgická tečka: Já nevím, jak vám, ale mně, když se řekne září, vyskočí ještě teď husí kůže na zádech a vydechnu – ŠKOLA! Pravda, škola nebyla nikdy moje hobby a proto i září bylo roky mým nejhorším měsícem v roce. Vlastně i teď, kdy dávno nemám dítko školou povinné, mi první zářijový den není moc dobře po duši... ale aspoň je tady hezký oslí můstek k povídání o škole.

Tak obecná škola (1. až 4. třída na Vrbici) nebyla až tak zajímavá – až na to, že v první třídě mne učil ředitel, který už učil nejen mé starší sestry, ale i mamku – „Já pamatuju, když Hycl na stupínku dělal křížek levačků, aby děcka nepletl!“ Pravda, za mne už dávno křížek nedělal, za to si posílal do obchodu pro dva rohlíky své oblíbence – kupodivu, já jsem pro rohlík nešla celý rok! Do teďka je mi to líto (:o)). Jeho žena učila hudebku a hrby na hlavě od jejího šmytce jsme měly všecky čtyři – mamka, Mánička, Danuška a aj já – holt hlavový tón není naší rodině dán (bohužel, i Terezka kvůli jeho absenci obdržela ze zpěvu dvojku: „Pochopte, že bez používání hlavového tónu jí jedničku dát nemohu!“)

Mánička v první třídě

Tak obecnou jsem přetrpěla a hurá na měšťanku (5. až 9. třída v Kobylí). Pravda, tam jsem si známkově polepšila – konečně jsem intelektuálně doběhla, a mnohdy i předběhla, mé téměř o rok starší spolužáky. A konečně jsem na vlastní oči – a taky na vlastní kůži – poznala učitele, o kterých doma vykládaly děvčiska. Z důvodu rozvleklosti článku musím s lítostí přeskočit úžasnou Květu (naši třídní, která mne naučila používat otázku „Prosím?“ místo zažitého „Co?“), umělce Peřinu (ano, učil výtvarku a na linoryt s láskou vzpomínám dodnes), borce Slajdu (tělocvikář duší i tělem a učitel, jehož pětiminutovky v ruštině sice byly postrachem, leč díky jim jsem zvládla čtyři roky na střední včetně maturity, aniž bych se na gramatiku jednou podívala), mlaďochy Brablece a Kraťase (přišli zároveň s námi a tak potom ty jejich hodiny vypadaly; a to nemluvím o té jízdě po školní chodbě na dřevěné koloběžce), matykáře Šnajdra (ale v hudebce válel na kytaru a když přišel na kontrolu říďa, tak se potil aj na zadku, protože jsme neznali ani jednu revoluční píseň, zato „Vítr to ví” či „Když jsem byl ještě malej, tak metr nad zemí” jsme uměli i nazpátek), surovce Šíbla (s oblibou mlátil dutou hlavou o tabuli do míst, kde se nacházel Madrid, protože onen chudák – či chudačka – ho situoval/a za polární kruh) a božského Jarečka (češtináře a třídního v deváté třídě), který sice nenaučil lautr nic, leč zakládal si na recitaci zpaměti – za celou devátou třídu jsme se naučili tři odstavce z Nikoly Šujhaje, loupežníka a tři sloky ze Zlatého kolovratu (stejně jako mé sestry před čtyřmi, respektive pěti lety přede mnou).

Danuška (druhá zleva) ve druhé třídě

Zaměřím se na Berticu. Bertica byla blbá jak puštok, mstivá jak Kmotr a zlá jak stará čarodějnica a ve všech z nás jistě zanechala nesmazatelnou stopu. Nikdy nikdo nepochopil, jak je možné, že jejím mužem byl právě všemi milovaný Jareček! Inu, cesty lásky jsou nevyzpytatelné...

Bertica nás učila fyzice (které lautr nerozuměla) a vaření (kde na tom byla podobně). Ve fyzice byla vždy jednu hodinu napřed a měla opravdu štěstí, že žádný fyzik od pána boha mezi námi nebyl. Jednou nám s pýchou chtěla představit jistý model, kde se to hemžilo různými hejblátky, ovšem na co jednotlivé hejblátko je, to nikdo nevěděl – včetně jí. „Choďte ke katedře po pěti a podívejte se na ten přístroj... kdo natáhl tu spirálu?! Juro!! Ty jeden kreminálniku, to rosteš pro kreminál!!!“ vyhmátla spolužáka při tom, když se pokusil dostat přístrojek do chodu!

Bertica byla přece jenom duše poetická – konečně po dlouhé zimě a předjarních plískanicích došlo k nám jaro – a jak napotforu to slunko vysvitlo při hodině fyziky. I nemeškala děva lepá, vylepila se do poslední lavice, nastavila ksicht... ech tvář, tvář nastavila slunci a zasněně pronesla: „Přišlo jaro, já umírám, JÁ UMÍRÁÁÁÁÁM...“ Chápejte, že taková slova, vyřčená před tlupou čtrnáctiletých puberťáků, měla náležitou odezvu – nezadržitelný výbuch smíchu! „Vy smradi jední, ještě jednou vám něco řeknu...“

Berta z celého srdce nesnášela Květu (naši třídní) – no, pravda, Květa byla asi o sto procent hezčí, elegantnější a určitě i chytřejší. Jednou se stalo, že si jakýmsi nedopatřením koupily obě dvě nachlup stejné šaty (tenkrát letěl takový country styl – hnědé kostičkované s kanýry) a bohužel si je oblékly ve stejný den. Bertica vypadala trošku jako Květin desátý odvar – a to ju dožralo. A tak když jsme v hodinách vaření upekly koláč a kus jsme odnesly Květě (protože bydlela ve škole), tak Berta řvala přes celou školu: „Když se zapomene vajíčko, jde se k nám, ale když se upeče koláč, odnese se jinam!“ Ovšem nezmínila ono obligátní: „Aleši!“ – to volala pokaždé z okna na syna, aby se přišel najíst „za naše“ –, ani ten přetékající talíř, co nosila „Jarečkovi k večeři“. Inu Berta.

Když jsme v devítce vyfasovali Jarečka za třídního, stal se ve škole docela závažný incident. Osmáci se při chodící přestávce (měli jste to taky?) nějak poškorpili a jeden druhému píchl do břicha nůžky. Samosebou nastalo zděšení, „aby se v tom náhodou nesvezli i učitelé“. I vletěla Berta k nám do třídy (protože jak na sfiňu byl Jareček mimo) a na nás zařvala: „Četli jste si školní řád?!“ Jeden hoch, ne nejostřejší tužka v penále, pronesl temné: „Neee!“ Do Bertice jak když pichne další nůžky: „Bulo, ty starý vole, kvůli tobě půjde Jareček do kreminálu! Přijde sem někdo vyšetřovat, zeptá se a ty békneš: Nééé! Hajzle!!!“

Když jsem přešla na střední ekonomickou školu, měla jsem za to, že Bertina osobnost je za mnou... do doby, než se nám představila profesorka matyky. Kdybych nevěděla, že je Berta naživu, řekla bych reinkarnace! Pravda, Šupka („Já vím, že všichni profesoři mají přezdívku, a tak mi klidně mezi sebou říkejte Šupinka, ale Šupka ne, to bych nesnesla“) byla poněkud distinguovanější (ale zase tak moc ne), ale jinak jak přes kopírák.

Do školy chodila vesměs v jednom a tom samém – temně zelené krimplenové šatovce (krimplen se už roky nenosil) a jasně červeném roláčku. Když si to doškrhotala v rozšmatlaných botkách a viděla, že se všechny vykláníme z lavic, abychom to nadělení viděly (naši dva kluci to neřešili), pronesla: „No to víte, to je teď taková móda v Lanžhotě!“ V matice na tom byla stejně jako Berta ve fyzice – naštěstí matyka se u nás brala jen jako výplňkový předmět, takže její neschopnost nás převést přes nástrahy množin nikoho nevzrušovala.

Navždy se zachová v paměti stužková

Na střední jsme měli i jiné exoty – Rajmunda ve psaní na stroji a těsnopisu (nerady jsme s ním chodily na brigády – za jedno dopoledne v rajčetach jste mohli vyfasovat i dvacet stránek strojopisu a deset stránek těsnopisu), Lojzu na zeměpis-tělocvik (vystudovaný psycholog nás přepadal otázkami: „Co dělá vítr, když nefouká“, ale ani on z nás atletky neudělal, protože při jednom jediném běhu na sto metru zjistil, že: „Ani ta nejlepší z vás není v tabulkách“ a křísil Světlanu, která omdlela na desátém metru), „soudruhy“ neakceptovatelného Dostála, který uměl sice pět jazyků (při vyučování při pohledu na naše tupé ksichty řval: „Mám ti to říct německy? Mám ti to říct anglicky? Mám ti to říct latinsky?“ a pak vyhazoval sešity a knihy z okna), ale se životem to moc neuměl (jednou ráno mne potkal, ana jsem „chvátala“ do ústavu: „Nechoď do školy, poď na štamprlu!“) – za dva roky byl přeložen a pak prodával na Vranovské párky a pivo. Další v řadě je náš třídní Francin, kterého jsme řádně potrápili – byli jsme jeho první třída, a sedmatřicet holek na krku (o dvou klucích nemluvě) mu dalo hodně zabrat – ale myslím, že na nás nakonec vzpomíná rád. A ještě bych zmínila češtináře Bedřicha – to byl zlatý člověk, velmi múzický. Sice nás neučil, ale měl kabinet vedle naší třídy, takže jsme se často potkávali a sem tam vedli řeči – zdravím tam nahoru, doufám, že nebeský divadelní sbor letos dává dobrý kus!

Takže i když je škola dávnou za mnou, vzpomínky zůstávají. A vám přeju, aby byly jen krásné... a ty škaredé vymažte z mysli. Vaše YGA

Foto: Yga a její archiv. Další obrázky najdete níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.