28.3.2024 | Svátek má Soňa


FOTOROK 2021 – srpen s nostalgickou tečkou

1.9.2021

Červencový díl najdete zde.

Jaký byl letošní srpen? Letošní srpen byl málo... srpnovatý. Docela dost pršelo, i když pámbu zaplať na jihu Jižní Moravy už bez katastrofického průběhu. Ale na druhou stranu byly i krásné slunečné dny - ale těch opravdu horkých bylo docela málo. A poslední srpnový týden počasí skočilo rovnou do podzimu. Tak doufám, že září se ještě pochlapí a ukáže nám, jak vypadá babí léto (:o))

Červenají se mirabelky.

Nostalgická tečka: Minule jsem vám slíbila srpnové čundrování...

Čundr v pojetí dívenek z malé dědinky Hanáckého Slovácka je něco jiného než Rosa na kolejích či Tulácký ráno. To není žádné tele na zádech a spaní pod širákem! To jsou dvě vyjukaný děvčice, které sbalily spacák, který jim roky sloužil v pionýrském táboře (viz článek z minulého měsíce), vypůjčily si miniaurní áčko od budoucího švagra, které pamatovalo lepší časy v Jugošce, v peněžence těžce vydřené tři stovky (a padesátka schovaná v občance pro strýčka Příhodu) z červencové brigády v kravíně a holaj dušu ohnivú vstříc dobrodružství.

Můj první čundr byl v mých necelých šestnácti se stejně starou kamarádkou Vlastou (pravda, té už těsně šestnáct bylo) a jako „dospělý doprovod“ byla moje prostřední sestra Danka. A vybraly jsme si Slnečná jazerá v Senci.

Už cesta tam byla logisticky náročná - autobusem do Kobylí, motoráčkem do Zaječí, osobákem do Břeclavi, rychlíkem do Bratislavy a opět osobákem na Senec - cesta na celý den. Při vystoupení z vláčku jsme se naráz dostaly do úplně jiného světa (považte, že do té doby jsem jednou do roka vyrazila s rodiči do Brna na zmrzlinu a grilované kuře ve Spuťálu a z toho jsem další rok žila). No a naráz kolem nás byla spousta lidí, která putovala jedním směrem k jezerům - všechny zahrádky podivných domečků (opravdu vypadaly jinak než u nás, kde už byla normou břízolitová omítka a cesty byly z větší části asfaltové) byly plné rekreantů. Vlastně jsme měly velké štěstí, že zrovna v tu dobu, kdy jsme přišly do kempu, bylo nějaké místo volné - sice domlouvaly jsme se rukama nohama (domorodci zde hovořili výhradně maďarsky), ale místo pro stan jsme ukořistily a mohly se tak oddávat letním radovánkám.

Něco vám řeknu - byly jsme kočky! Jen si to představte - tři krásné holky v super letním ohozu. Díky naší Maruš (prodávala v Univerzálu v textilu) jsme na sobě měly úplně ty nejúžasnější FROTÉ nátělníky s vyšívanou krajkou (Danuš bílé, já a Vlasta oranžové - já navíc s frajersky překříženými ramínky) a úplně nejsuprovější tmavomodré SATÉNOVÉ šortky (mně a sobě je ušila Danka, Vlasta byla větší frajer, ta je měla kupované). No - sebekriticky musím uznat, že každý se za námi s potěšením ohlédl (:o))) .

Čundr ke koním 1

Jinak čundr proběhl ve vší počestnosti - samosebou, že jsme se tam daly do kopy s další partou děcek, se kterýma jsme trávily dny - ovšem velmi decentně. Většinou jsme se koupali a hráli karty - žolíka. A tam vzniklo také naše rodinné pořekadlo „Že to hraješ jak Vlasta?!“ Totiž to bylo tak - po vyráchání se ve vodě a opalovačce se vytáhly karty a vesele se hrálo. Vlastně nám ani nepřišlo divné, že Vlasta ani jednou nevyložila - každý známe ty dny, kdy prostě karta nejde a nejde. Až večer se nám děvečka svěřila, že nepochopila, co s těma čertovýma obrázkama má dělat - tak si vždycky jednu kartu vzala a druhou zahodila (:o)) „Taková nudná hra, že jste u toho tak dlouho vydržely!“

Protože se nám na Senci líbilo, na rok jsme tam vyrazily zase - tentokrát už ve dvojce - já a Vlasta. V červenci jsme pěkně dřely v teletníku, a tak první srpnový týden juchachá zase na Slováky. Jenže tentokrát jsme už takové štěstí neměly - kemp na Senci byl narvaný k prasknutí. Tak co tady - popojedem kousek zpátky na Zlaté písky k Bratislavě. Pravda, rozpočet byl našponovaný (na záložní padesátku bychom nerady sahaly), tak že to vezmeme stopem - pořád mám před očima tu silničku, klikatící se turkyňů (kukuřicí) a my dvě mávající jak o život na auto, které se konečně k nám blížilo - jenže před ním ještě jel ujo na předválečném velocipédovi - když nás míjel, pronesl úžasnou větu: „Dievčence, tak rád by som vás zviezol, ale na rámik se mi obi dve nezmiestite!“ (omlouvám se za spotvoření slovenštiny, ale tak nějak to znělo).

Nicméně nakonec jsme se ke kempu Zlaté písky dostaly (tenkrát se opravdu dalo jezdit stopem). I ten byl narvaný až po vrch - byl večer, tak jsme si ustlaly, jako ostatní, co se nevlezli, na lavečkách před kempem (bylo jich tam hodně). Vedle nás si ustlali Němci (pohříchu východní, ale co už). Ti byli lépe vybavení - měli i igelit, což se ukázalo jako velmi prozíravé, protože se k ránu spustil déšť. Ale díky igelitu, přehozeném právě přes lavečky, jsme byli v suchu. A díky dešti, který vypadal jako velmi vytrvalý, se k polednímu uvolnila i místa v kempu a tak jsme se ubytovali. Domluvili jsme se, že si dáme stany vedle sebe - ale když jsme viděly ten hrad, co si kluci stavěli (později jsme zjistily, že máma jednoho z nich pracovala v továrně na stany), lehce jsme znejistěly. My totiž měly to nejminiaturnější áčko, co se vyrábělo. Díky tomu, že jsme obě byly malé, tak jsme za hlavu hodily i batohy, být o nějaký ten centimetr větší, tak je musíme nechat venku! Takže když jsme ho postavily, kluci pořád čekali, kdy to poženeme nahoru, a pořád nemohli pochopit, že to je už všechno - jo, to jsme se dost nasmáli. Představte si pohádkový zámek a vedle toho zemljanku - tak nějak to vypadalo.

Čundr ke koním 2

I tady Vlastička zabodovala. Totiž - hoši neuměli česky lautr nic (ale byli vyzbrojení slovníkem), Vlasta lautr nic německy. Já na tom byla lepší, já německy uměla nic (:o)) - což nebylo o mnoho lepší, ale aspoň sem tam něco (gól byl, když jsem chtěla mluvit o své tetě - tante - a zatím jsem do toho zamontovala svého doktora - arzt). Nicméně jsem pochopila, že jestli se chceme na něčem domluvit, musím využívat podstatná jména, maximálně slovesa. Takže pokud jsem chtěla říct „mám návrh, abychom se šli koupat“ , ve slovníku jsem hledala slovo „koupat“, kdežto Vlastička hledala slovo „mám“ - než to slovo našla, už jsme byli v konverzaci a činech o půl hodiny dál (:o)).

Třetí a poslední náš společný čundr byl asi ze všech nejpůvabnější. Dva dny v Praze a potom pět dnů u Vlastiného bratra v Sokolově. Tady musím poznamenat něco o rodinných poměrech Vlastičky. Vlasta byla nejmladší dítě poměrně dětné rodiny a její nejstarší bratr (ke kterému jsme se nepozvány vetřely) byl o čtyři roky starší než moje mamka (:o)) - tomu se není co divit, protože jejich tatínek byl rovnikem (to jest narozen ve stejném roce) našího stařečka!

Do Prahy jsme dojely celkem civilizovaně vlakem. Po trajdání Prahou jsme první noc přespaly v kempu někde na preriférii Prahy, druhý den jsme zasvětily prohlídce Hradčan a Zlaté uličky a večer jsme si ne-ná-pad-ně ustlaly na nádraží (měly jsme štěstí, za celou noc nás vyhmátli policajti jen jednou). Na mapě železničních tras jsme si našly nejbližší stanici, kde koleje křížily silnici směrem na západ. A měly jsme obrovské štěstí - ta vlaková zastávka opravdu ležela na křižovatce se silnicí a než se stačily zvednout závory, už jsme se vetřely do dodávky - myslím, že to byli malíři, protože nás vecpali na ložnou plochu vedle kýblů s barvou - která jela do Mariánských lázní. Tudíž nás svezli, jak nejdál mohli. Po vykopnutí na silnici jsme si ani nestačily srovnat na batozích popruhy, když u nás zastavila černá šestsettřináctka - no, byla v nás malá dušička, kór, když už jsme pomalu míjeli Sokolov a řidič se neměl k zastavení. Když jsme nesměle píply, že bychom už vystoupily, tak jsme zjistily, že na nás onen papaláš vlastně zapomněl (fakt nevím, co za zvíře nás vezlo, o politiku jsem se tenkrát vůbec nezajímala) - nakonec nás vyklopil těsně nad sídlištěm, kde Gusta bydlel.

Je fakt, že Vlastiččina rodina byla dost překvapená, když jsme jim zazvonily na zvonek. Pravda, doma byla jen Vlastina švagrová (bráchu jsem vůbec neviděla), ale ujala se nás jak válečných sirotků (:o)) - nejprve nás nakrmila a pak zverbovala své syny (kteří byli věku mých rodičů), kteří se o nás starali úplně úžasně. Starší Jirka a mladší Míra nás s sebou vodili trošku jako opičky (hlavně TETIČKA Vlasta byla všem kamarádům představována plným titulem), ale připadaly jsme si jako princezny - každé přání bylo splněno. Jo, rodina je rodina.

Sice nám i synům Vlastiččina švagrová kladla na srdce, že stopem žádným případem (Kluci, přímo na nádraží!), ale oni nás hodili zase na výpadovku - měly jsme štěstí, nabral nás kamion a vyhodil až v Pavlovicích. Tam byly zrovna hody, tak jsme si ještě daly cukrovou vatu a pak autobusem půl hodiny a byly jsme doma.

Čundr ke koním 3

Škoda, že tenkrát ani jedna z nás neměla foťák - tak nostalgické fotky jsou z úplně jiného čundru! To už jsem byla o pár roků starší a byl to klasický čundr - tele na zádech, širák na hlavě, kluci s kytarami - přes den jsme jezdili na koních a večer při táboráku se zpívalo o tom, že máme kocábku náramnou a jednou budem dál. A spali jsme v seníku a bylo to tak krásné, že jenom vzpomínka na tyhle vandry mi rozechvěje srdce.

Přeji vám, abyste si i vy s radostí vzpomněli na první čundry, kdy na vás čekal svět. Vaše YGA

Foto: Yga. Další obrázky najdete tady na Rajčeti.

Yga Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !