Pan ministr dopravy pláče, ba i policajti pláčou nad počtem mrtvých na našich silnicích (i pozůstalí pláčou). Na to, kolik nás je, je to číslo skutečně ohromující. Počet smrtelných nehod není vůbec způsoben tím, jak stárne vozový park. Nikde jsem nečetl, kolik mrtvých na našich silnicích je kvůli špatnému technickému stavu aut. Nad stářím vozidel brečí hlavně prodejci a výrobci aut a ti také tlačí přes lobbisty zákony podporující prodej nových vozů. Ale skutečnost je úplně někde jinde. Podle mne technický stav vozidla zapříčinil jen minimum tragických nehod. Něco jiného technický stav mozků řidičů.

Vrátil jsem se ze Spojených států, najezdili jsme tam tisíce kilometrů. V Arizoně a v Kalifornii. V Arizoně jsou přes poušť dálnice typu „nezapomeň v úterý mírně zahnout doprava“. I tam jsou křížky s věnečky u silnic. Mám dojem, že 90 % smrtelných nehod je způsobena spánkem za volantem. Je to opravdu hrozné, když vyjedete na mírný kopeček a až na obzor se před vámi rýsuje naprosto rovná dálnice. Když už máte nějakou tu hodinku najetou, začnou se vám klížit oči a maximální povolená rychlost je 75 mil za hodinu. Třílitrový motor není ani slyšet, a tak musí řvát rádio, aby člověk neusnul. Jenomže v poušti chytnete leda tak úžeh a ne nějakou rozhlasovou stanici. Proto mají auta v USA ve výbavě satelitní rádia.

Vloni jsem jel s Greyhound Buses z Los Angeles do Phoenixu. Cesta trvala šest hodin. Ohromný autobus jede také oněch 75 mil za hodinu a je v něm absolutní ticho. Na rozdíl od letadla v něm nehučí ani klimatizace. Jel jsem v noci a řídila mrňavá černoška. Kruci, jak dokáže neusnout? Byly povinné čůrpauzy u benzinových pump, ale stejně. Měl jsem dojem, že se někomu vybil telefon. Čas od času něco pípalo. Byl to „dead man“, mrtvý muž, který má zabránit spánku řidiče. Kdyby nezmáčkl potřebné tlačítko, tak vypne motor a autobus se zastaví. Podobnou věc mají podle předpisu i v kamionech, které křižují Státy. U nás to mají mašinfírové...

Nezažil jsem tam za celou dobu agresivního řidiče. Vlastně jednou ano. To bylo v L.A. Magor kličkoval mezi auty s nějakou omlácenou pikslou. Najednou kde se vzali, tu se vzali policajti a už ho měli. Potkali jste někdy na našich silnicích živého policajta? Já akorát, když mi kontroloval stáří lékárničky. Zato v Americe jsem je za dvě hodiny jízdy potkal hned několikrát. Nemusí nikoho chytat, nebuzerují, prostě jenom jsou. A to stačí, aby dal člověk nohu dolů z plynového pedálu.

Nepamatuji si, že by mě někdy někdo nepustil, když jsem přijížděl na dálnici. Naopak, když jsem se bál zařadit, zablikali nebo zatroubili, abych se už konečně zařadil. Jenom jednou se mi stalo, že jsem se za volantem bál. Nebylo to v Americe, ale v Kanadě. Mikrobusem jsem vezl posádku. Lilo jako z konve. Dojel jsem na dálnici kamion. Stěrače nestačily brát vodu, kterou odhazovala zadní kola návěsu. Chtěl jsem ho předjet, jenže v levém pruhu jel další kamion. Na zadek se mi přilepil třetí. A ten, aby to bylo veselejší, na měl blikal světlomety. Ve zpětném zrcátku jsem viděl jen ohromný chromovaný nárazník a blikající oranžová světla. Do toho ještě občas zatroubil. „Když ten přede mnou zabrzdí, tenhle mě nacpe pod něj, to nemůže ubrzdit!“ Po nekonečných kilometrech jsem viděl odbočku z dálnice, vyhodil jsem blinkr a ujel jsem. „Kam jedeš Honoušku, tam nejedeme!“ Zatímco já jsem měl problém, abych se nepo..., oni se vesele bavili a vůbec si nevšimli, že nám všem šlo o život. Konec cesty do hotelu proběhl normálně. Doma jsem hned dal panáka a navštívil toaletu...To byla ale opravdu výjimka.

Bezpečnost na silnicích opravdu není daná stářím vozidel, jak se nám snaží namluvit, ale absolutní absencí policajtů na silnicích. Demonstrativní monstrakce typu Kryštof nic nevyřeší. Když náš dvorní šašek někam jede, v koloně je policajtů víc než dost. Možná, že by byli užitečnější na silnicích, jen aby byli vidět...