29.3.2024 | Svátek má Taťána


VZPOMÍNKA: Stuarts Point (18)

11.10.2013

Na Silvestra jsme šli vedle do Klubu. Kam také jinam, když to máme tak blízko a tak při ruce, že se nás drink-driving problém netýká. Na programu toho moc nebylo, vlastně nic kromě orchestru, který se jmenoval Little Ripper Band. Nějak se mi to nezamlouvalo, ale přece jenom jsem musel ocenit ten nápad jmenovat se skoro, tedy téměř, jako australská a světově známá skupina Little River Band. Bohužel, Little Ripper Band se skládal ze dvou maníků, z nichž jeden hrál na kytaru a druhý střídavě na piáno a na bubny.

Kvalita hudby mě dost zklamala, a tak jsem se rozhodl tomu pomoci a dal jsem si dvojitou whisku. Tohle skutečně fachčí, ale whiska se musí nejprve rozležet a pak statečně doplňovat. Něco podobného platí nejen na muziku, ale i na umění a krásu jako takovou vůbec. Tohle mám vyzkoušené z dob mládí v buši, kde někdy na tancovačkách úroveň místních krasavic silně pokulhávala za nadějemi tanečníků, ale po správném rozložení whisky se rozdíl prudce zužoval až na přijatelnou míru. Byly ovšem případy, kdy nepomohla ani celá láhev..., ale o tak hrůzných případech jsem jen slýchával, mně osobně se to nestalo.

Takže jsem srkal dvojitou whisku a čekal, kdy se to ve mně rozleží. Žena po mně chtěla, abych ji provedl po parketu, což jsem jí teda slíbil. Jen jsem říkal .. počkej, až se to ve mně rozleží, a pak spolu vymeteme parket... Žena mávla rukou a přidružila se k Audrey, která tancovala v kruhu žen. To je tu celkem normální, že ženský tancujou samy, zatímco my chlapi to v sobě trochu musíme rozležet. Myslím to pití, které nám pak dodá odvahu jít se zesměšnit na parket.

Místo hudby jsem se tedy zatím koncentroval na Lena, kterému se říká Mirrors. Tento bezesporu zajímavý člověk, který je též ředitelem našeho klubu, mě fascinuje z jednoho prostého důvodu. Je to totiž bývalý komunista a mnoholetý odborář, který zasvětil život práci pro stranu a Unii přístavních dělníků, v jejímž čele mnoho let stál. Seznámili jsme se okamžitě, hned jak jsem se do města přistěhoval. Přitahovali jsme se jako dvě molekuly, z nichž každá je nabitá jinak a patří na opačnou polaritu. Debaty s Lennym ale nikdy nebyly nudné. Vážil jsem si jeho levicového postoje, i když jsem si z něj dělal legraci, že bojoval o to, abychom my dělníci měli z čeho utíkat... ale v podstatě jsem o našem různém náhledu přemýšlel mnohem vážněji. Nejvíce mě po mém emigrování překvapilo, jak moc byla západní společnost doleva. To jsem nečekal a Lenny byl vlastně jen výrazem tehdejší doby. Proč vlastně většina lidí tíhne do leva? I když třeba podvědomě a proč levičáci pravičáky nenávidí? Určitě mnohem více než je tomu obráceně?

Mám dojem, že levičáci se převážně rekrutují z lidí, kterým je zatěžko opustit svět pohádek, které nás všechny učí, že Dobro musí zvítězit nad Zlem. Jo a že odměnou všem dobrým lidem je "... a žili šťastně na věky věků". Levičáky se tedy povětšině stávají typy lidí se silným smyslem pro spravedlnost, ale bohužel typy jednoduché, které se chtějí o každého starat po svém, nuance se netrpí. Staráním míní rozdávání a poskytování všeho, co vidí okolo sebe, ať už to patří komukoliv. Správně bych měl napsat přerozdělováním. Ona je levárna vždycky výhodnější, ale když své poslání ještě spojí s výkřiky, že každý má nárok na slušné bydlení, zacházení, práci, pak je dost těžké odmítnout takový program i nám pravičákům... i když... z praxe víme, že práce jako taková nikomu štěstí nepřinese. V socialistickém Československu měl práci každý, ale rozdávat už nebylo co.

Je lehké být levičákem a brát, brát a křičet krásná hesla. Rovnost, svoboda, bratrství. Je to líbivé a přitahující. Jo a sršet nenávistí ke všem, kteří něco mají. A je tak lehké nerozlišovat, jak toho nabyli. Proto i Klaus je pro mne levičák a vždycky byl!

Být pravičákem je mnohem těžší, páč to je přiznání, že myslíš víc dopředu než doprava a víš, že dávat se dá jenom tehdy, když je z čeho. A že se to bohatství musí nějak vytvořit. Být pravičákem znamená přemýšlet i tak, že když se něco lidem dá zadarmo, že si toho nebudou vážit, že si zvyknou a nebude se jim chtít dělat. Být pravičákem znamená, že na lidech nechceš, aby se jenom měli dobře (... i na ty věky věků...), a tedy měli kde spát a co přežvykovat, ale aby si uvědomili, že bez vytváření, tedy i myšlení jak na to, se nic neudělá a nic není. Být pravičákem je přiznání, že člověk není dokonalý a snažit se s tím bojovat - a to bolí...

Bolí to především všechny doleva, protože ti si myslí, že stačí těm, co mají, vzít a těm, co nemají, dát a dobře bude na světě. Už dopředu se sami vžívají do rolí Robinů Hoodů a Jánošíků, kteří nikdy moc nepřemýšleli a hlavně ne o tom, co bude, až bohatým doberou. Co pak? Vlastně pak už to známe ... bič, lágry a nahnat tam ty, kteří myslí jinak, to oni jsou ten nepřítel, který všechno kazí. Zbavit se kazisvětů, odstranit ty, co nechtějí věřit v to, v co věříme my, a svět se jakoby v pohádce stane dobrým. Vraždou všeho jiného ke štěstí stejného! Inu, levičáci to mají jednoduchý a proto víc přitahují. Nejen typy jednoduché, ale i typy zbabělé. Vychcance, kteří moc dobře vědí, že kritika doleva se někdy může trestat i smrtí... ale být statečný s kritikou doprava se zatím nikdy tak krutě netrestalo, pokud vůbec, to se to kritizuje! Jen houšť, soudruzi....

Najednou bylo jedenáct, Little Ripper Band překrásně hrál, já jsem křičel "you little ripper!" a Lenny chtěl jít domů. Měl jsem dojem, že jsem mu dal svým výkladem zabrat a ředitel mi chce prchnout, ale Lenny se jen tak nedal.

"Víš, zní to dobře," řekl, "and I’ll look into it (proto se mu říká Mirrors), ale i kdybys měl pravdu, jako že nemáš, tak vy vždycky všechno prohrajete, protože pravičáci nejsou aktivní. Nejsou ochotni se zapojit a obětovat. Já tu jsem zapojenej jako ředitel klubu a pro klub něco dělám, jsem aktivní a co děláš ty? Nic! Jo a domu chci jít, protože se chci o půlnoci dívat na fire crackers v televizi, tady nebudou. Happy New year!" A Lenny se jal prodírat davem k východu.

Ještě jsem za ním křikl, že fire crackers tady možná nebudou, ale "some cracks will for sure be on fire!" a vydal se hledat svou ženu. Však jsem jí slíbil, že ji provedu po parketu... ale stejně, hlavou mi to vrtalo, že bysme my pravičáci jenom kecali, ale lidé akce byli nalevo? Nemohl jsem si to srovnat, a tak to předkládám tobě, milý čtenáři...

**************************************
Poznámka redakce:
Nakladatelství Šulc a Švarc vydalo v těchto dnech další knížku Stanislava Moce: Kde létají andělé.
Napínavý román o lidech, kteří emigrovali z Evropy do Austrálie a v tropických podmínkách Severního teritoria našli nový domov a smysl života.

Kde létají andělé