Chtěli to vyřešit tak jako obvykle. Když venezuelská policie minulý týden přišla do úřadu caracaského starosty Antonia Ledezmy a bez jakéhokoli úředního dokumentu politika zavřela do vazby, udělala to, co už mnohokrát předtím.

Zkrátka se pokusila umlčet dalšího z kritiků prezidenta Nicoláse Madura, který se neobratně, ale o to tvrději snaží kráčet ve šlépějích svého předchůdce Huga Cháveze. A stejně jako přesně před rokem, kdy za mřížemi vojenské věznice Ramo Verde skončil opoziční aktivista Leopoldo Lopez, i nyní mnozí Venezuelané vyšli do ulic a volali po Ledezmově propuštění.

V uplynulém roce se však politická a hlavně ekonomická situace země zhoršila za hranu udržitelnosti. V Caracasu už se nemluví o tom, jestli puč proti Madurově vládě nastat může, ale spíš kdy se tak stane. Ostatně Ledezma skončil v žaláři právě kvůli údajnému osnování státního převratu. Podepsal totiž takzvanou Národní výzvu k tranzici země. Dokument, který před dvěma týdny zveřejnil místní deník El Nacional, podepsalo i několik dalších odpůrců režimu, jenž přivedl jednu z nejbohatších jihoamerických zemí do naprosté bídy. Například uvězněný Lopez nebo poslankyně María Corina Machadová. A přidávají se další, kteří svým podpisem vyzývají tamní lid k jednotě a podpoře politických změn, jež by zemi měly pomoci vybřednout z krize.

Venezuela se ocitla v tíživé situaci, minimální plat klesl kvůli devalvaci na necelých 50 dolarů měsíčně, obchody jsou beznadějně prázdné a o tom, že v zemi chybí základní zboží typu mouky, mléka nebo toaletních potřeb, už byly popsané stohy papíru. Mimochodem i ten je nedostatkový, ať už toaletní nebo běžný třeba pro tisk novin. Několik vydavatelství tak muselo v loňském roce ukončit svou činnost.

To ale stoupencům režimu zřejmě příliš nevadilo. Spíše naopak. Až donedávna vláda jakékoli problémy – prázdné obchody, či výpadky elektrického proudu buď zlehčovala, nebo přímo popírala, a když už je uznala, tak je označila za komplot opozice. Mohutné hady front, jež se táhnou ulicemi venezuelských měst, podle prezidenta vytvářejí konspirátoři a sabotéři, kteří chtějí podkopat režim a vedou s vládou „ekonomickou válku“.

Jenže lidé na to přestávají slyšet a zdá se, že jim dochází trpělivost. A to i těm nejchudším, kteří tvoří hlavní část elektorátu Sjednocené socialistické strany Venezuely, kterou založil Chávez v roce 2007. Není divu. Režim musel seškrtat řadu sociálních programů, jež před 16 lety vynesly Cháveze k moci. Státní kasa je prázdná a v zemi roste chudoba.

OSN začátkem roku zveřejnila zprávu, že od roku 1998 vzrostl počet lidí žijících v chudobě skoro o 4 %, na 48 %. A ekonomové předvídají, že letošní rok bude katastrofický; schodek rozpočtu tvoří 20 % HDP, enormní inflace přesáhla 64 %. A samozřejmě nepomáhá celosvětový pokles cen ropy, hlavní a téměř jediný vývozní artikl Venezuely.

V zemi tak roste napětí. A to může být nebezpečné. Už nyní se Caracas řadí na přední příčky v žebříčku míst s bujícím násilím a kriminalitou. Eskalující politická krize by mohla násilí jen přiživit.

Jenže jak z toho ven? Odpověď hledal i americký magazín Foreign Policy, podle něhož by přinejmenším pomohlo, kdyby Maduro začal hledat řešení s pomocí opozice a neuzavíral se v kruhu svých souvěrců, kteří se v nefungující zemi snaží za každou cenu udržet korodující teze chávismu.

I kdyby však nakrásně režim svolil usednout k jednacímu stolu se svými kritiky, zřejmě by se tak muselo stát v káznici Ramo Verde. Mnozí z těch nejvýraznějších totiž sedí právě tam.