Korunní vir proměnil Británii k nepoznání. Způsobil hned trojí krizi - zdravotnickou, ekonomickou a politickou. Ostrovní stát má k dnešnímu dni po Belgii nejvyšší počet úmrtí na milion obyvatel (686), v absolutním měřítku téměř 47 000, největší hospodářský propad HDP ze všech států OECD za druhé čtvrtletí (21 procent) i za první polovinu roku a nachází se v historicky nejhlubší recesi, ze které se hned tak nevzpamatuje.

Letošní pokles odhaduje MMF na 11,5 procent a příští rok bude dost záležet na obchodní smlouvě s Evropskou unií, která ovšem, ať dopadne, jak dopadne, hospodářství více či méně poškodí. Epidemie také zvýšila nebezpečí nedohody, vyjednávači jsou otrávení z handrkování, zdá se, že jsou rozpory mezi konzervativci a Unií příliš velké, a spekuluje se, že by se smlouva bez dohody mohla svalit na koronu. Je tedy zaděláno i na ohromnou krizi politickou, přestože kalamitu zavinila „vyšší moc”. Když jde o život a chléb, soudí lid přísně.

Vláda Borise Johnsona dobře ví, že toho zbabrala odkladem karantény a zanedbáním pečovatelských domovů hodně, nedokázala ani zajistit plošné testování nebo ochranné pomůcky zdravotníkům a tahle vina se s ní táhne od počátku. Velice znejistěla, chová se chaoticky a ačkoli data úmrtí ze špičky v dubnu, kdy se pohybovaly okolo tisícovky denně, klesly v průměru za poslední týdny na několik desítek dávno nakažených, vydává a ruší zákazy i omezení kvůli občasnému lokálnímu výskytu infekce, přestože nejde o vážné případy ani o hospitalizaci.

Nad tím zůstává rozum stát, protože jediné relevantní číslo je poměr mrtvých z počtu nakažených (smrtnost), které se zvýšeným testováním prudce klesá, mnozí nevykazují ani příznaky. Nenašel se jediný virolog, aby nad pozitivními testy zajásal a vysvětlil, proč infekce bez důsledků signalizuje konec nebezpečí. Vypadá to, jako by média a epidemiologové měli jediný zájem – děsit veřejnost, neustále varují a přehánějí, nepatrné zvýšení počtu nakažených o několik desítek třeba i v daleké Austrálii vyvolá titulky jako hrom. Nedávno jeden odborník předvídal podzimní vlnu pandemie a desítky milionů mrtvých na světě, jiný zase tvrdil, že ta občasná nepatrná ohniska viru je jeho návrat v druhé vlně. Nikdo se neodváží prohlásit, že nejhorší máme dávno za sebou…

Ekonomika padá a nepopulární vláda neví, jak vyděšenou a zmatenou společnost uklidnit a přimět k návratu do „nového normálu”, jak se teď říká. Na jedné straně vyhrožuje dvoutýdenní karanténou vracejících se z dovolené ze zemí, kde o trochu vyskočí počty infekcí, na druhé straně už od března platí kompenzaci za vynucenou nezaměstnanost (80 procent platu), což těší zejména 9,6 milionu dělníků, kteří se nijak do práce nehrnou a odbory žádají prodloužení nejméně do konce roku bez ohledu na náklady. A ještě větší potíže představují učitelské odbory, které vedou kampaň proti premiérovu rozhodnutí povinné školní docházky od 1. září, navrhují složitý distanční režim a střídavou docházku žáků ob týden. Mají podporu asi 40 procent ustrašených matek i učitelů a samozřejmě i všech levicových zastupitelských samospráv.

V nenávistně rozpolcené společnosti (brexitem i radikalizací levice) je každé, byť naprosto nepolitické rozhodnutí pravicové vlády příležitostí k navyklému aktivismu a protestům. Naštěstí se pod vlivem hrůzných zpráv z Ameriky už neopakovaly pouliční kravály vyprovokované extremistickým hnutím „Na černošských životech záleží”, před kterými vláda i policie zbaběle couvla, ačkoli předtím běžně pokutovala občany za nedodržení karantény, o neexistujících trestech za ničení soch národních hrdinů ani nemluvě.

Ta tam je doba, kdy v křesle londýnského starosty dokázal Johnson lidi bavit. Role vládce nad epidemií (na kterou sám málem zahynul) mu zoufale nesedí, dostal jen nápad denně běhat, shodil šest kilo, aby šel příkladem a připomněl všem tlusťochům v Británii (11 milionů), že na ně má vir obzvlášt’ spadeno. A nesedí mu ani role premiéra nafouklého pečovatelského státu. V jedné věci byl vždy konzistentní, obhajoval nízké daně a malý stát, co se neplete lidem do života. Leč fiskální zdrženlivost je dnes ta tam, lidé očekávají, že stát začne mohutně podnikat a investovat. Společnost přestává vidět, že stát je z principu špatný hospodář, a tak se dnes konzervativci stávají socialisty a Johnson po vzoru prezidenta Roosevelta už ohlásil „Nový úděl” a chystá monumentální investiční projekty. Samozřejmě naprosto ztrátové. Kdo zaplatí astronomické státní dluhy, nikoho až na pár kritických ekonomů nezajímá.

Johnsonovi dnes důvěřuje v Británii pouhá třetina obyvatel a nový vůdce labouristů, soudní rada Keith Starmer, to má snadné : v parlamentě útočí na Johnsona jako žalobce ve stylu své profese a u veřejnosti si vydobyl větší důvěru než premiér.

Budoucnost nelze předvídat, ale nezdá se, že by se svět vrátil do starých kolejí. Pravomoci státu kontrolovat lidský život se zvýší a s nimi i stále větší nároky na státní pomoc a neudržitelnou životní úroveň.

Covid-19 by nepochybně vládu porazil (jak se očekává, že se stane v Americe), kdyby za sebou neměla masivní prosincové vítězství (nevídanou nadpoloviční většinu 87 poslanců) a před sebou čtyři roky vlády. Bude to mít ale perné.