Opravdu ráda bych se zbavila myšlenek na válku na Ukrajině, ale nějak mi to nejde. Občas mě z nich vytrhne něco příjemného, třeba pěkná knížka, kino nebo divadlo anebo nějaké milé setkání – i když se na nich taky často mluví o válce.

To si aspoň nepřipadám, že jsem s tou válkou sama, že jsem do ní zakletá a nijak se jí nedokážu zbavit. Jenže pak zase přijde něco, co mi do ní strčí hlavu až po uši. Třeba ti Bělorusové. Myslím pochopitelně hlavně na ty, které znám, ale podobných jsou v Bělorusku mraky. Nesouhlasí už léta s Lukašenkem, nevolí ho, snaží se proti němu vystupovat, ale to už od nešťastných prezidentských voleb před dvěma lety moc nejde. A válka je přimáčkla ještě víc: kdyby se rozhodli ze země odjet do demokratičtějšího světa, což by bylo zcela pochopitelné, nejspíš nedostanou vízum.

Nemají přece na čele napsáno, že nejsou voliči ani stoupenci běloruského prezidenta, takže se na ně vztahují sankce. Tihle lidé jsou přece typickými vedlejšími oběťmi války. Lukašenko by se jich určitě docela rád zbavil – tady stačí připomenout někdejší obludnou československou estébáckou akci Asanace, jejímž cílem bylo vyhnat ty nesouhlasící ze země. Bylo to přece lacinější, než je živit v kriminále, a taky to nebyla taková ostuda… Tehdy ovšem byly západní hranice pro uprchlíky z komunistického režimu otevřené.

Jinými takovými vedlejšími oběťmi jsou třeba čeští občané, kteří se vzchopili k pozoruhodným výkonům při pomoci uprchlíkům (no, spíš uprchlicím s dětmi) z Ukrajinu, ale do pomoci Romům, kteří trčí na pražském hlavním nádraží, se jim moc nechce. A najednou jsou konfrontováni se zjištěním, že jsou možná rasističtí nebo přinejmenším podléhají předsudkům a mají strach se postarat o jiné uprchlíky, protože mají obavy, že by to bylo příliš obtížné. Musím přiznat, že je chápu – odhaluje se tady, že vztah české společnosti k Romům je po třiceti svobodných letech nevalný i přes všechny obdivuhodné snahy neziskovek. Navzdory proklamacím a snad i upřímným snahám Romové nejsou do české společnosti integrováni, většina z nás v nich vidí cizí a nebezpečný živel. Příchod ukrajinských Romů prostě strhl roušku, která do té doby ty české zakrývala v ghettech a polovičních ghettech.

Ani ty opoziční Rusy, ani ukrajinské Romy (natožpak Čechy, kteří si je nevezmou domů a mají kvůli tomu výčitky svědomí) nejspíš neměl Vladimir Putin na mysli, když zavelel k útoku na Ukrajinu, jeho cíle nepochybně byly úplně jiné. Proč by o nich také měl přemýšlet? Válka – i když jí dává jméno „speciální operace“ – přece má daleko víc přímých obětí než těch vedlejších. A když už si vzal na svědomí mrtvé ženy a děti, lidi, kteří nebojují, když už si vzal na svědomí miliony lidí vyhnaných z domova, zbořená města, zničenou infrastrukturu a velmi pravděpodobný budoucí hladomor, proč by jeho svědomí navíc neuneslo i nějaké ty stovky nebo tisíce vedlejších obětí?