Za agresi, zvěrstva, ničení země, vraždění civilistů. Proč si to myslím? Taková je „logika“ moderních dějin. Zlo je zapotřebí nazvat zlem a za spáchané zlo se omluvit. Kdy?

Nejspíš se toho mnozí nedožijeme, ti po nás snad ano. Je to můj sen, jedno z několika životních přání.

Druhá světová válka skončila v roce 1945. O čtvrt století později přiletěl do Varšavy německý kancléř Willy Brandt – a poklekl před pomníkem hrdinů židovského ghetta. Asi všichni tu fotografii ze 7. prosince 1970 známe. Willi Brandt tímto gestem pokory požádal o odpuštění.

K Sověty vedené okupaci Československa došlo v srpnu 1968. Přes dvě desetiletí se zdálo, že bude oficiálně pražským režimem a jeho propagandou navždy interpretována jako „bratrská pomoc“. Zlom nastal v roce 1989.

Už v srpnu 1989 polský Sejm odsoudil intervenci pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Nedlouho po pádu Berlínské zdi, v prosinci 1989, představitelé SSSR, Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Rumunska označili ve společném stanovisku intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 za protiprávní, neopodstatněnou a chybnou. Stalo se tak na schůzce zástupců členských států Varšavské smlouvy. A v únoru 1990 sovětská strana – během oficiální návštěvy Václava Havla v Moskvě – vyslovila v komuniké politování nad událostmi roku 1968. (Zdroj informací obsažených v tomto odstavci: Web Totalita.cz)

Když ne omluva, tak alespoň politování.

K osmašedesátému ještě dvě informace. Tehdejší ruský prezident Boris Jelcin během návštěvy ČR v roce 1993 prohlásil, že Rusko se za invazi v roce 1968 nemůže omlouvat, neboť nešlo o jeho čin, nicméně dodal: „Tento vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí. Nové demokratické Rusko nenese za tuto akci žádnou odpovědnost. Je za ni zodpovědné bývalé vedení SSSR a KSSS.“ Tedy žádná internacionální pomoc, ale agrese. O třináct let později Putin během návštěvy Prahy řekl: „Musím vám říci naprosto otevřeně, že samozřejmě neneseme žádnou právní odpovědnost, ale mravní odpovědnost tady je.“ (Zdroj informací obsažených v tomto odstavci: Web iROZHLAS.cz)

Jak patrno, nejen časy, ale i interpretace jejich událostí se mění. Kdo by si byl v Německu za války pomyslel, že jednu bude německý kancléř klečet před památníkem židovských hrdinů a prosit Židy za odpuštění. Ve stejném duchu bych mohl pokračovat i ve vztahu k Sověty vedené okupaci Československa v srpnu 1968.

Co z toho plyne? Kromě jiného to, že ti, kdo páchali zlo, za které se později jiní omlouvali nebo jejich zvrácené činy jako zlo označili, nám, sobě, svému národu, celému světu lhali. Lhali nacisté, že je správné „konečné řešení“, lhali komunisté, že okupace rovná se bratrská internacionální pomoc.

A lže nám dnes Putin a celá jeho propaganda včetně její české páté kolony, že válka na Ukrajině není válka, ale speciální vojenská operace a co horšího, že tato brutální agrese je správná věc. Není! Jednou přijde čas se za ni omluvit.

A odsoudit ji. Inspirovat se Kreml a jeho české hlásné trouby mohou citovanými Jelcinovými slovy z roku 1993: „Tento vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí.“

Nelze nevzpomenout na Shakespeara a volně na jeho citát – Růže, byť zvána jinak, voněla by stejně. Tedy: I agrese, byť zvána jinak, zůstává agresí.