Ta slova zazněla jakoby mimochodem. „Ruský a ukrajinský národ budou nadále žít pospolu. Rozhodně pomůžeme ukrajinskému lidu zbavit se režimu, který je absolutně protilidový a antihistorický.“ Nepronesl je nikdo méně významný než ruský ministr zahraničí Lavrov. Během návštěvy Káhiry 24. července při setkání se zástupci Arabské ligy.

O tom, že oba národy budou žít i nadále nějakým způsobem „pospolu“ není pochyb. Jsou to sousedé. Ovšem lze považovat za jisté, že po tom všem, co ruští agresoři po vpádu na Ukrajinu tamním obyvatelům a zemi způsobili, rozhodně nebude vzájemným vztahům dominovat vřelé přátelství. Bude-li tomu tak, jakože ano, pak chybu musí hledat Lavrov, Putin a spol. pouze a jedině u sebe.

Nejinak tomu bylo v našem vztahu k Němcům po druhé světové válce či k Rusům po srpnu 1968. Ukrajinci nemají důvod chovat se po brutalitě vetřelců jinak. Je to přirozené a pochopitelné.

Naproti tomu absolutně nepřijatelné je Lavrovovo návazné vyjádření: otevřené přiznání, že Kreml usiluje o svržení demokraticky zvolené vlády a prezidenta sousední země. Pokud ještě někdo pochyboval o úmyslech Moskvy, pokud někdo hledal „zlatou střední cestu“ mezi agresorem a jeho obětí, pak v Káhiře dostal jasnou a jednoznačnou odpověď na otázku, jakou hru Putinova říše hraje.

Putinův režim předvedl slovy svého ministra zahraničí vrcholnou aroganci, uvažování nikoli nepodobné tomu, které známe od představitelů nejtemnějších sil minulosti, z nichž na prvním místě musíme jmenovat uřvaného nacistického führera.

Abych nebyl obviňován z jednostrannosti: nepopírám, že na Ukrajině, zejména v jejích východních regionech, existovaly před 24. únorem 2022 problémy v oblasti vztahů mezi Ukrajinci a tamními Rusy. Nic z toho ovšem nedává Rusku právo vojensky vtrhnout na Ukrajinu a vést proti tamnímu lidu – který údajně chtějí chránit - brutální válku (tedy žádnou speciální vojenskou operaci).

Snad už i nejzaslepenějším kremlomilcům je zřejmé, o co Moskvě jde. Jejím cílem je, aby v Kyjevě vládl proruský loutkový režim, režim protizápadní, který bude tančit tak, jak kremelská neoimperiálistická pseudodemokracie píská. Kdyby mohli, přivezli by takový režim na pásech svých tanků přímo do ukrajinské metropole. Zabránilo jim v tom obranné úsilí Ukrajinců. Má-li být úspěšné, je morální povinností svobodného světa Ukrajině v maximální možné míře vojensky pomáhat.

Už proto, že příště se může Rusům znelíbit vládnoucí demokratický režim někde jinde, lhostejno zda ve Varšavě, Vilniusu nebo třeba (raději nedomýšlet).