Jsem pyšným nositelem celkem tří státních občanství a to má tu další výhodu, že každý měsíc přijdou poštou i jinak tři pensijní šeky. Poněkud stinnější stránka celé věci spočívá v tom, že musím tu a tam vysvětlovat činy tří dosti rozdílných hlav států. A to i přesto, že jsem ani jednu z nich nevolil.

Ale co naplat, v demokraciích je to zvykem, protože hlavy států nejsou diktátory a očekává se, že se k nim člověk bude chovat poměrně slušně. (Jsou tu však občas i výjimky a o nich by mohli svědčit – kdyby ještě byli na živu – třeba John F. Kennedy nebo Abraham Lincoln.)

Když jsem se v roce 1948 přistěhoval do Ameriky, byl v jejím čele Harry S. Truman. Jeho rozhodnutí ohledně vybudování vzdušného mostu do Berlína a později obrany Koreje – alespoň podle mne -- jsou hlavním důvodem, proč v Evropě dnes existují nezávislé státy. A taky proč se zde celkem málo mluví rusky.

Pan Justin Trudeau sice v současnosti vede vládu mé Kanady, ale není hlavou státu. Tou není ani bývalá astronautka Julie Payette (která je kanadskou generální guvernérkou), ale sama královna – druhá z celkem dosti impozantních Alžbět. Ta první v šestnáctem století zabránila tomu, aby se v Anglii mluvilo španělsky.

Trudeau je pohledný syn někdejšího do jisté míry zajímavého premiéra Pierra Elliotta – důraz zde však zde musí být na „do jisté míry“. I když moje manželka není právě nadšencem pro něj (a jeho liberály zásadně), dle mého názoru si ten současný Trudeau vede ve své funkci adekvátně, což je při všem tom varu v jižním sousedství Kanady celkem pochvala.

...A to nás přivádí ku Spojeným státům americkým, kde jak známo je to vše ve varu už více než rok. Tam jsem kdysi absolvoval střední a vysoké školy a také sloužil dva roky v jeho námořnictvu. Později jsem byl zaměstnancem jeho „štvavé“ stanice Radio Svobodná Evropa. Je možné tvrdit, že tím vším jsem se vlastně i já svým způsobem zasloužil o to, že se v Evropě dnes jen málo používá ta azbuka.

...Ale k věci: V určitém smyslu se cítím zodpovědný za činy tří států, z nichž to nejtěžší zodpovídání se týka pana prezidenta Trumpa. Už to, že je vlastně menšinovým prezidentem. To je sice správné podle americké ústavy, ale ne podle těch matematických zásad, které jsem se kdysi tak pracně bifloval v obecné škole na Uhelném trhu. A pak je tu i ta řada jeho kiksů politických i osobních. Neřekl bych, že je to vyložený lhář, ale tu a tam se přílišně pravdě nepřibližuje. Také co se týče příkladu úspěšného rodinného života se jeho tři manželství příliš nehodí právě tak jako jeho údajné vyplácení za mlčení pornohvězd.

S tolik sousedsky vyhlížejícím panem prezidentem Zemanem je to ovšem zcela jiná kapitola. Podle záběrů, které jsou zcela jasně na internetu zachycené, je to prezident vrávorající, klopýtající a i jinak občas přílišně komický. A tu jsme u toho, co by mělo být mezi hlavy států nesmírně důležité, ale s výjimkou pana Trudeaua, který, jak už bylo řečeno, je pouze hlavou vlády, se to o žádném z těch dalších dvou říci nedá.

Trošku to vše připomíná historku, kterou občas přidával dobrému můj táta. Bylo to za té první světové, když v kraji ústeckoorlickém vládl okresní hejtman jménem Hlawa. Ten rád vyvěšoval nesmyslné vyhlášky s honosně velkým podpisem, až jednou nějaký šprýmař pod něj trefně přidal: „ale blbá“.

Tak je to nakonec i s těmi hlavami státu. Tak jako my ostatní jsou totiž „všelijací, zvláště někteří“.

A to už říkával náš velký hodnotitel Jan Werich.