"Naší povinností je vyslyšet volání dějin a prozářit posvátným světlem svobody budoucnost ukrytou před našimi zraky." Těmito slovy ukončil Barack Obama svůj druhý inaugurační projev. Americká politická kultura ve světě nemá obdoby.

Kdyby takovéto nabubřelé věty vyšly z úst politika jakékoli jiné země, nevyvolaly by nic jiného než posměch nebo znechucení. Patetická demagogie totiž je věcí minulosti a v dnešní době působí kontraproduktivně. Z úst amerického prezidenta však znějí organicky a posluchače nepobuřují. Nelibost může vyvolávat samotná osobnost řečníka a v případě Obamy tomu tak skutečně je – již dlouho pán Bílého domu nevyvolával v části obyvatelstva tak velkou nenávist jako on. Není však spojena se stylistikou nebo obsahem inauguračního projevu.

Víra ve výjimečnost Spojených států je od prvopočátku ukotvena v základech americké státnosti. Do značné míry právě této míře vděčí Amerika svým vzestupem, tím, že někdejší bezvýznamná kolonie dosáhla postavení jediné světové velmoci. Obecně, víra ve vlastní misi je schopna činit zázraky.

Avšak právě tento ideál je dnes příčinou ideových rozbrojů. Obamovi oponenti se netají podezřením, že jejich prezident, i když se na každém kroku ohání americkou výjimečností, ve skutečnosti v historickou misi Spojených států nevěří a spíše sdílí myšlenku o jejich soumraku a úpadku. Polemické střety kolem tohoto tématu nejspíše budou určující pro příští čtyři roky, kdy se současná vláda demokratů bude střetávat v Kongresu s republikány doslova v každé otázce, vnitropolitickými problémy počínaje (patří sem státní zadluženost, definitivní podoba reformy zdravotnictví, omezení práva na držení zbraní, atd.) a chováním na mezinárodní aréně konče. V zahraniční politice prakticky nezůstala oblast, v níž by se počínání Baracka Obamy nesetkalo se zdrcující kritikou. Někteří ho pokládají za skrytého masochistu, kterému sebemrskačství dělá dobře – tím se má na mysli neustálá připravenost prezidenta omlouvat se celému světu za minulé americké viny. Obamův rival v posledních volbách Mitt Romney vydal jemu natruc knihu o americké vedoucí roli s názvem "Žádné omluvy".

Barack Obama má za to, že ekonomická vyčerpanost Spojených států je důsledkem jejich přetíženosti různými zahraničněpolitickými závazky. On sám se domnívá, že jeho země může dostát své vůdčí roli ve světě i tak, že bude svěřovat své úkoly jiným a že je bude získávat pro společné akce, nikoli donucením, nýbrž přesvědčováním a vysvětlováním výhod, jež pro ně z takového spolčování plynou. Tento ze své podstaty nekonfrontační princip chtěl Obama prosazovat ve své politice dovnitř země a navenek. Výsledek je vysoce paradoxní – místo nastolení sociálně-politické harmonie způsobila taková politika vyhrocenou polarizaci, vzájemnou konfrontaci stran a celých vrstev obyvatelstva. Na mezinárodní aréně již dlouho nebyly Spojené státy tak osamocené a bezradné tváří v tvář sílícímu chaosu a množství protichůdných, většinou nepřátelských trendů.

Čelní americký orientalista Fouad Ajami z Hooverova institutu s velkým znepokojením komentuje v deníku Washington Post dvě klíčová jmenování nového kabinetu: Johna Kerryho coby ministra zahraničí a Chucka Hagela jako ministra obrany. Ajami má za to, že příchod do vlády dvou veteránů vietnamské války vyvolává duchy raných 70. let minulého století, kdy Amerika byla zcela demoralizována neúspěchy v Indočíně a demokratický prezidentský kandidát George McGovern vedl svou volební kampaň pod sloganem "Ameriko, vrať se domů!". Obě nominace podle Ajamiho symbolizují tajné přání rezignovat na aktivní světovou roli. Jiný komentátor téhož listu Charles Krauthammer přímo poukazuje na prezidenta Obamu jakožto na podněcovatele izolacionistických nálad – jmenováním ministrů tohoto druhu prozrazuje prý své pravé úmysly – zbavit Ameriku jakéhokoli mezinárodního vlivu.

Potíž je v tom, že současný prezident zdaleka není průkopníkem tohoto trendu. Stejné nálady byly více než patrné během republikánských primárek. Vůdce libertariánů Ron Paul hlasitě volal po totálním vyklizení mezinárodní scény, aby se Amerika mohla soustředit na vnitřní problémy. Stejné názory sdílí také jeho syn Rand – vycházející to hvězda Republikánské strany. Skepse vůči mezinárodním závazkům čišela také z projevů takových vůdců republikánů jako Rick Santorum nebo kandidát na viceprezidenta Paul Ryan. Faktem je, že úplný izolacionismus je dnes nemyslitelný. V globalizovaném světě je Amerika příliš závislá na četných vnějších faktorech, než aby se mohla zcela zapouzdřit. Z hlediska strategické volby modelu chování v příštích desetiletích rozhodující pro Ameriku bude volební kampaň roku 2016. Tehdy nejspíš budeme svědky přímé konfrontace stoupence "návratu domů" a hlasatele mesiášského intervencionalismu.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6