O Ukrajinu se vedou pře a sváry – uvnitř i navenek. Trvá to drahně let a nejspíš jenom tak neustane. Dramata posledních desetiletí, od osamostatnění země, nejsou ani zdaleka prvním dějstvím této bolestné hry. Pouze se mění garderóba či kulisy divadelního kusu. Důležité úlohy se v něm nedávno chopil zcela apolitický komik Zelenský, takže ukrajinské poměry začínají odkazovat na kdysi u nás oblíbený pořad o dějinách grotesky „Komik a jeho svět“.

Uvnitř Ukrajiny jde v boji o moc obvykle o zcela prostou věc. Jakáže politicko-obchodní klika bude bezostyšně vysávat místní obrovské zdroje a s prominutím kašlat na zájmy ostatních krajanů. Navenek se zase jedná o geopolitické zaměření státu. To jest v kterém politicko-kulturním okruhu bude mít Kyjev azimut. Oba aspekty jsou samozřejmě organicky provázané, což jsme naposledy viděli na extrémní korupci za prezidentství Petra Porošenka. Produktu puče, po němž byl stupňován místní nacionalismus, otevřeně podporován kult šovinisty Štefana Bandery, docházelo k zastrašování politické konkurence a subvence dostávali všichni, kdo jevili ochotu vést zástupnou válku s Moskvou, patronem donbaských povstalců.

Výsledkem další nepovedené revoluce (vzpomeňme na její oranžovou předchůdkyni), respektive posledního jednání hry o trůny, je nový všestranný propad Ukrajinské republiky. Loutky v zápasu ruského „medvěda“ s americkým „orlem“. Ten pragmaticky napnul všechny síly, aby zamezil projektu opětovného sjednocování Eurasie. Vůbec celkově zaměstnal Kreml, co již dávno není jelcinovským kolosem na hliněných nohou.

Bezohlednost rozhodujících aktérů, do jejichž zápasu se musila poměrně nevýhodně zapojit i EU, způsobila znechucení. Znechucení či únavu kdekoho. Na prvním místě běžných ukrajinských občanů, jimž došlo, že se jejich dějiny dosti přesvědčivě opakují. Jejich hospodářská nebo bezpečnostní situace přináší zoufalství přetavené do zvýšeného procenta občanů uvažujících o emigraci. A přirozeně přenesené i do volební „pomsty“ Porošenkovi, jenž stejně jako kdysi na Západě oslavovaný Juščenko prohrál svůj prezidentský úřad. Příčiny jsou obdobné. Taktéž jejich masky „proevropských a prodemokratických“ reformátorů. „Čokoládový král“ byl přitom poražen takřka na hlavu: vzdor pokusům přikládat pod kotel ozbrojených incidentů se vzbouřenci anebo s ruským námořnictvem u sporného Krymu.

„Nečekané“ zklamání z další kyjevské vrchnosti prohloubilo už tak hlubokánskou krizi do míry, až se z politicko-ekonomické propasti vynořil stoprocentně apolitický šoumen. Pan Nikdo. Outsider, herec komediálního seriálu „Služebník národa“ o prezidentovi z lidu. Současně dost možná i bílý kůň jednoho z bezohledných oligarchů, do nedávna emigranta Kolomojského. Krajně pochybného bankéře, jenž byl na kordy s aktuálně odstavovanými „elitami“. Poraženými již netoliko v prezidentských, nýbrž také v parlamentních volbách. Ty se měly nejprve uskutečnit na podzim, ovšem hlava státu (ať je to fakticky kdokoliv) by neměla šanci na hlubší změny veřejného života, pokud by se neproměnila skladba zákonodárného sboru.

Samotný posun předčasného hlasování z podzimu (října) na červenec vyvolal, jak si asi mnozí vybaví, politickou bouři. Z nedělního projevu voličské vůle pak vidíme, že stačí úspěšná marketingová značka novopečeného prezidenta, aby ostatní konkurenty převálcovala partaj nesená stejnou vlnou. Stejným „brandem“. Ano, jmenuje se „Služebník národa“. Hra kolem populárního herce, jenž si před volbami ostentativně telefonoval s Putinem, vyšla jednoduše na jedničku. Mimochodem: zvláště pro ukrajinské prostředí je charakteristické, že před každým hlasováním do Verchovné rady vznikají čistě byznysové stranické projekty...

Zdá se, že v nabídce více než dvaceti volebních titulů je drtivé vítězství Zelenského strany porážkou dosavadních proválečných, leckdy extrémistických struktur. Včetně protagonistů oněch kdysi nepravidelných, ale o to radikálnějších pravicových bataliónů.

Všeobecné volání po změně dokazuje také relativní úspěch proruské opoziční platformy „Za život“ (její představitelé v rámci kampaně rokovali s premiérem Medvěděvem). S čímž se významně doplňuje, že Porošenkova „Evropská solidarita“ o málo překonala povinné pětiprocentní kvórum a nevalně dopadla i kdysi glorifikovaná Julie Tymošenková.

Poměrně komplikovaný (a několikrát měněný) ukrajinský volební systém tedy přináší další radikální změnu. Včetně volání po kandidátech bez tradiční politické minulosti. K nim náleží rovněž oblíbený rockový zpěvák Vakarčuk, účastník Euromajdanu, s jeho partají „Hlas“.

Je docela evidentní, že po tomto klání, důležitějším, než byl zápas o prezidentský palác, nastane překreslování mocenské scény. Na úrodném politickém poli Ukrajiny je však možné ledacos, a prognostika proto vrže. Je navíc otázkou, jak by na případné smiřování s Ruskou federací mohl reagovat Západ. Stejně jako Rusko investoval již do ukrajinské geopolitiky víc než dost.

Obdobný komentář zveřejnila Mladá fronta