Kde se vzala ochota k dohodě o příměří v Sýrii

Do týdne má nastat v Sýrii klid zbraní. To není zbožné přání, ale závěr (zatím spíše jen naděje), na kterém se v Mnichově shodli velcí světoví hráči v čele s ministry zahraničí Kerrym a Lavrovem. Je to krok, který nahrává širokému konsenzu v Evropě: migrační kalamita z Blízkého východu nepoleví do té doby, dokud bude v Sýrii trvat krveprolití. Jestli se to příměří skutečně prosadí, je samozřejmě nejisté. Ale o to jistější je pozadí, které snahu o dohodu posílilo.

Rozhodně to nebude tak, že by si světoví státníci řekli cosi v tomto smyslu: té krve už bylo tolik, že ji prostě musíme zastavit. Ne. Spíše je pohnula změna silových poměrů v Sýrii. To není pustá spekulace, ale výsledek analýzy Davida Sangera v listu v The New York Times. Amerika dlouho trvala na postoji, že občanská válka v Sýrii nemá vojenské řešení, že jedinou cestou je – pro Rusko nepřijatelná – dohoda Asadova režimu s opozicí. Ale ruské bombardování přineslo změnu: „Rusové asi usvědčili Ameriku z omylu,“ píše Sanger.

Ten závěr nevyplývá ani z ideologie, ani z fandění Vladimiru Putinovi, ani z odporu k Baracku Obamovi, NYT jsou přece proobamovské noviny. Ten závěr vyplývá z vývoje „faktů na zemi“, a jak víme, v jejich překvapivém nastolování je ruský prezident mistr. Zatím nejvýrazněji to ukázala anexe Krymu a hlavně fakt, že v minské dohodě o příměří na Ukrajině na Krym vůbec nepřišla řeč.

V Sýrii říkají fakta na zemi asi toto: Západem tolikrát odepisovaný Asad je opět na koni a s ruskou pomocí prosazuje vojenské řešení, zatímco opozice podporovaná Tureckem, Amerikou i Evropskou unií ustupuje. Tato fakta na zemi rozčilují tureckého prezidenta Erdogana a vedou ho k vyhrůžkám typu, že bude do Evropy zcela volně pouštět migranty. Tato fakta na zemi ho tlačí do situace nevyhnutelné ztráty: ztrácí vliv v Sýrii, a ještě by měl mít na krku další syrské uprchlíky.

Západ je pod tlakem. Ruský ministr Lavrov říká „máme společného nepřítele“ a myslí Islámský stát. Oživuje tak dobu druhé světové války, kdy byl společným nepřítelem Ruska i Západu Hitler. Už ale nedodá, že Rusko mělo tehdy i teď jiné strategické cíle než Západ. Pokud je prosadí do dohody o příměří v Sýrii, pokud si tu zemi ještě více připoutá, v Obamově bilanci to bude patřit k velkým porážkám.

LN, 13.2.2016