Pro ruskou civilní a vojenskou rozvědku dnes pracuje v zahraničí nejméně tolik důstojníků jako v nejvypjatějších dobách studené války. Tento vzestup začal po nástupu vysloužilého podplukovníka KGB Vladimíra Putina na kremelský trůn. A patrně k tomu přispělo i přistoupení České republiky, Maďarska a Polska do NATO, které zůstalo pro Moskvu úhlavním nepřítelem.

Na počátku devadesátých let, po pádu komunismu v Evropě a rozpadu Sovětského svazu, ruští špioni tyto aktivity utlumili. Po nezdařeném puči proti Gorbačovovi v létě 1991 se stala nevídaná věc: nový šéf KGB si pozval amerického velvyslance a předal mu plán sítě odposlechů na dokončované ambasádě USA v Moskvě. Ruské tajné služby navázaly čilé kontakty se svými západními partnery a spolupracovaly s nimi v oblasti boje proti mezinárodnímu terorismu, obchodu s drogami, ženami a podobně. Nicméně obě strany ve výzvědné činnosti pokračovaly, byť v menší míře, jak ukázala zatčení několika vyzvědačů v Rusku, v USA, ve Velké Británii a ve Francii. Na zpravodajské frontě zavládl určitý klid, různé akce spíš dobíhaly, než aby se rozvíjely nové.

Putin se rozhodl vrátit Rusku jeho starou imperiální slávu. Chce si podmanit všechna území takzvaného blízkého zahraničí, tedy teritorií, která Moskva rozbitím SSSR ztratila, stejně jako někdejší vasalské státy ve východní a střední Evropě. Avšak nejen to – sahá i po celé západní Evropě. V Kremlu si zřejmě dobře uvědomují, že na konferenci Velké trojky v Postupimi v létě 1945 Stalin na blahopřání k vítězství jeho vojáků nad Hitlerem utrousil: „Car Alexandr se dostal až do Paříže.“ Tím vlastně zalitoval, že nedošli dál.

Moskva se vůbec neštítila špionit na území svých válečných spojenců. Dodatečně se KGB pochlubila, že v USA zaměstnávala za války přes 200 špionů, většinou z řad místních komunistů. To byl trend – i v dalších zemích včetně předválečné KSČ spolupracovali funkcionáři komunistických stran na vytváření sovětských výzvědných sítí. Všichni přece usilovali o ovládnutí celého světa proletariátem a nastolení komunistické diktatury.

Během studené války se situace změnila. Komunistické strany ztratily v západních státech masovou podporu, takže vyzvědačů z ideologických důvodů značně ubylo. Sovětská špionáž musela začít lovit jinde. Vrátila se ke klasickým verbířským metodám – k vydírání a podplácení. Špioni z řad místních lidí pro ně sbírali informace, ke zdrojům rozhodování se zpravidla nedostali. V Řecku a v Indii ovládla KGB dva levicové časopisy, ale ty neměly žádný vliv.

Invaze sovětské armády do Československa zbývající ideologické vyzvědače znechutila tak, že se vytratili. Po roce 1968 mohly rozvědky zemí Varšavské smlouvy verbovat na Západě nové agenty jenom na tučné honoráře. Například někteří informátoři z řad amerických zpravodajců inkasovali statisíce dolarů.

V osmdesátých letech se důstojníkům KGB akreditovaným v západoevropských metropolích podařilo infiltrovat různé mírové organizace, které protestovaly proti instalaci amerických raket středního doletu. Naivní řadoví „mírotvorci“ si nechtěli připustit, že mají být protiváhou sovětských raket namířených na Západ z Ukrajiny, Československa a východního Německa. Sověti vypracovali účinné metody ovládání a financování těchto hnutí. Přesto západoevropské kontrašpionážní služby řadu z těchto manipulátorů objevily a vyhostily.

Divoký nástup kapitalismu v Rusku v devadesátých letech umožnil mnohým vysloužilým politickým a vládním úředníkům i důstojníkům zpravodajských služeb, aby se nezřízeně obohatili a mohli si založit soukromé firmy. Tyhle podniky pod cizokrajnými názvy rychle expandovaly do celého světa. Zatímco dřív působili profesionální zpravodajci hlavně na ambasádách, konzulátech a obchodních misích, dnes přechází těžiště jejich činnosti do těchto neprůhledných a často velmi bohatých firem. Proto je nyní ruská špionáž nebezpečnější a hůře dohledatelná než v dobách studené války.

Nyní se totiž snaží nejen získávat strategické informace, ale i ekonomický a politický vliv – přes vlastní firmy tvářící se jako západní, přes spřátelené či podplacené podnikatele, přes kamarády a pomocníky politiků. A to byl i případ dvou zástupců ruského vojenského atašé v Praze, kteří byli nedávno vypovězeni. Jejich zájmy přesáhly míru, kterou lze u těchto profesionálních špionů tolerovat.

Cíl Moskvy zůstal stejný – ovládnout svět. Tentokrát nikoli pod rouškou komunistické ideologie, nýbrž nenasytným ruským imperialismem.

MfD, 25.8.2009

Podrobnosti o poválečné špionáži včetně sovětské-ruské najdete v mé knize Atomoví vyzvědači studené války, která nedávno vyšla v nakladatelství Epocha

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz