Třetí svět se v důsledku válek i hmotné bídy snaží napochodovat do světa prvního

Berlínská zeď padla 9. listopadu 1989. 17. listopadu 1989 u nás propukla sametová revoluce. 13. listopadu 2015 otřásl Paříží a vlastně celou planetou teroristický útok, mohutnější než ten lednový proti redakci Charlie Hebdo. Není divu, že oslavy pádu komunismu skoro zcela zastínil. Nicméně stejně by je asi zastínila migrační krize, jen by to možná tolik nebilo do očí. A dosavadní reakci na migrační proud i na rostoucí islámský terorismus by šlo shrnout slovy, že se opět staví zdi a ploty, nejen fyzické, z žiletkového drátu, ale též bariéry bezpečnostní a mentální.

U nás kromě snímků z listopadových demonstrací symbolizuje pád komunismu rovněž ikonická fotografie ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera stříhajícího v prosinci 1989 se svým (západo)německým protějškem Hansem-Dietrichem Genscherem dráty na hranicích nedaleko Rozvadova – tedy „železnou oponu“. Symbolem roku 2015 jsou „železné opony“ proti migrantům či uzavírky hranic v důsledku teroristických útoků.

Od listopadu 1989 až dosud se Češi vymezovali jednak vůči komunistické minulosti, jednak vůči vyspělým zemím Západu, a to především v tom smyslu, jak moc jsme ve srovnání s nimi už pokročili v demokratizaci av hospodářské nebo životní úrovni.

K válce bariéry patří

Vzpomene si však nyní ještě někdo na heslo českého předsednictví EU v roce 2009 – „Evropa bez bariér“? Jistě, myslelo se bez bariér uvnitř, ne na vnějších hranicích, ale stejně – dnes působí hodně anachronicky.

Ať už vědomě, či nikoliv, slogan navazoval na jedno z hlavních hesel sametové revoluce: „Zpátky do Evropy!“ Tedy do civilizačního okruhu, kam československé území vždy patřilo a odkud bylo sovětským komunismem „uneseno“ pryč. Z prvního do druhého světa, přičemž druhý svět se posléze zhroutil i proto, že navzdory velkým slibům o „dohnání a předehnání Západu“ dokázal zajistit životní úroveň jen o málo vyšší než v nerozvinutých zemích takzvaného třetího světa. Slavná statistika prognostika inženýra Miloše Zemana, jenž v listopadu 1989 ohromoval Letenskou pláň údaji, kam až jsme se v mezinárodním srovnání v řadě ukazatelů propadli, vystihovala rozklad legitimity komunismu velmi výmluvně, byť již tehdy s jistou dávkou populismu.

Dnes se třetí svět, v důsledku válek i hmotné bídy, snaží napochodovat do světa prvního, neboť změna k lepšímu cestou změny režimu v zemích, odkud proudí uprchlíci, není možná. Popřípadě pokus o ni vyvolal válečný konflikt.

Svým způsobem se tudíž děje něco podobného jako před šestadvaceti lety, leč zároveň i hodně odlišného. Už jen proto, že tehdy jedna válka, byť studená, končila, nyní podle mnohých jiná válka začíná, či přesněji vyjádřeno začíná nabírat na obrátkách. Ak válce bariéry prostě patří.

„Strach z uprchlíků je pro mnoho lidí zástupným vyjádřením strachu z terorismu, mezinárodního organizovaného zločinu a islámského fundamentalismu,“ shrnula agentura STEM výsledky svého šetření, o němž média informovala 6. listopadu, tedy přesně týden před pařížskými útoky. Dle STEM vyjadřovaly strach z uprchlíků dvě třetiny obyvatel České republiky, kdežto přes 80 procent se jich obávalo rozšíření islámu u nás.

Kdo je nepřítel?

Co je to za válku? Čtvrtá světová? (Označíme-li tu studenou jako třetí.) Ve válce se skoro vždy nějaký ten druhý, třetí až n-tý svět snaží zaujmout pozici světa prvního. Ale kdo se vlastně teď pokouší sesadit náš první, západní svět z trůnu? Kdo je nepřítel? Těžko nalézt přesnou odpověď, víme jen, že leží někde na úsečce vymezené pojmy „islamističtí teroristé“ a „všichni muslimové“. Obyvatelstvo ji pak posouvá daleko blíže ke druhé zmíněné va riantě než většina odborníků.

Pro dokreslení zapeklitosti přesné identifikace nepřítele stačí uvést příklad Saúdské Arábie, jednoho z hlavních spojenců USA (Západu) v oblasti Blízkého východu. Jde však zároveň o režim, který na svém území uplatňuje právo šaría s obdobnou tvrdostí jako Islámský stát. Ano, přátelsky s námi obchoduje s ropou, leč část zisku investuje do šíření konzervativní, wahhábistické verze islámu, což se projevuje i výstavbou mešit v západní Evropě. A právě taková – Saúdy financovaná – mešita často vytrvale pěstuje subkulturu, v níž se formují džihádističtí teroristé. S jistou nadsázkou řečeno, běžný nákup benzinu u čerpací stanice tedy znamená též jistou podporu šíření islámského terorismu, to je holý ekonomicko-politicko-náboženský fakt.

České republiky se ona nová válka s mlhavým nepřítelem dosud přímo nedotkla, zatím se projevuje jen v myslích obyvatelstva trochu podobně jako pověstné „strašidlo komunismu“. Její dopady na společenské klima, politický život i politickou kulturu se nyní nedají přesně odhadnout. S velkou pravděpodobností však znamená zásadní přelom. Nicméně pro českou společnost v tuto chvíli představuje největší nebezpečí nikoliv islámský terorista, nýbrž snadnost, s jakou se lidé mnohdy vzdávají svobody ve prospěch bezpečí a blahobytu.

Autor je politolog

LN, 18.11.2015