Podle informace Bílého domu americký prezident Barack Obama ve středu 2. března 2016 prodloužil sankce proti Rusku, zavedené v březnu 2014 kvůli událostem na Ukrajině.

V příslušném výnosu hlavy státu se zdůrazňuje, že stávající sankce musí platit dál, i po 6. březnu roku 2016, protože akce Ruska znamenají i nadále „neobyčejnou a mimořádnou hrozbu pro národní bezpečnost a zahraniční politiku USA“.

V současné rétorice amerického prezidenta Obamy nelze nevidět podobnost s prohlášeními sovětských představitelů z doby studené války, kdy Spojené státy byly pro Kreml ztělesněním všeho zla na Zemi.

Mám takový nepříjemný pocit, zda se nám „politické proudění“ nějak neobrátilo. Zda ten pověstný mráz místo z Kremlu nepřichází z Berlína a z Washingtonu. Zda více zla nepřichází v současné době právě z těchto dvou měst. U Berlína mě to tolik nepřekvapuje, po dějinných zkušenostech se tomu ani nelze divit. Ale současná politika Washingtonu, to je pro mě asi největší polistopadové zklamání.

I přes mnohá hrubá zahraničněpolitická pochybení jsem Spojené státy, jako největší „demokracii“ na světě, mnohdy až nekriticky obhajoval. Mj. i vzhledem k jejich účasti v druhé světové válce. Říkával jsem, že kdyby nebylo Spojených států, tak by se dnes i za Kanálem (myšleno ve Spojeném království) jezdilo vpravo.

Jen absolutní politický diletant, který není schopen vnímat světové dění v historických souvislostech, si mohl myslet, že Rusko, které bylo po rozpadu Sovětského svazu na kolenou, se s touto podřadnou rolí do budoucna spokojí. Jen absolutní naiva si mohl myslet, že po dlouhých desetiletích bipolárního světa mohou Spojené státy získat absolutní a neomezenou nadvládu nad celým světem. Jen politik absolutně neschopný reálného uvažování mohl zahraniční politiku USA takto nasměrovat.

Pod falešnou rouškou boje proti terorismu a vývozu demokracie západního typu se Spojeným státům a jejich spojencům podařilo totálně rozvrátit struktury řady zemí. Byli sice svrženi mnozí diktátoři, následně vzniklé anarchie jsou ale ještě horší.

Současně s těmito vojenskými eskapádami se Spojené státy snaží rozšiřovat NATO tak, aby jeho vojenské jednotky mohly operovat bezprostředně u hranic Ruska. Rozšíření Aliance o státy bývalého východního bloku, jako je např. Česká republika, Rusko ještě „skouslo“, při přijetí pobaltských zemí už skřípalo zuby, ale nezodpovědná snaha USA a Evropy o zjevně nereálné „získání“ Ukrajiny včetně pro Rusko životně důležité námořní základny v Sevastopolu, už byla silná káva.

Všem realisticky uvažujícím lidem, tedy i realisticky uvažujícím politikům, musí být dnes jasné, že Rusko nechce a nebude „hrát“ druhé housle. Jako tradiční evropská velmoc i jako suverénní stát k tomu má na základě dějinných zkušeností racionální důvody. Ať už to bylo Napoleonovo ruské tažení v roce 1812 nebo přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem v roce 1941.

Snahou nejvyšších představitelů obou světových velmocí, tedy USA a Ruska, by podle mého názoru měla být usilovná snaha o kompromis, o maximální možnou mírovou spolupráci, o spolupráci ve vojenské oblasti včetně udržování parity zbraňových systémů, o urovnání všech světových konfliktů „skrývajících“ jejich velmocenské soupeření. A mírová spolupráce s takovým „kolosem“, jako je Čína, musí být samozřejmostí

O to nepochopitelnější je již výše zmiňované prodloužení sankcí proti Rusku ze strany USA.

O to nepochopitelnější je sdělení mluvčího Bílého domu Joshe Eamesta, že nedávné prohlášení vysokého představitele ministerstva financí USA o zkorumpovanosti ruského prezidenta Vladimíra Putina plně odpovídá názoru americké vlády.

Proboha! Vždyť i kdyby to byla stokrát pravda, komu to pomůže? Dovede si vůbec někdo představit, co by se mohlo stát, kdyby se podařilo politický systém v Rusku destabilizovat natolik, že by Putin padl?

Nedělejme si iluze, že by si to některé vojenské kruhy v pozadí nepřály, že by si to nechtěly „střihnout naostro“.

Člověk nemusí být žádný rusofil, nemusí Rusko a jeho prezidenta ani obdivovat ani milovat, ale může souhlasit s konstatováním Václav Klause, že Rusko nikdy nebylo tak demokratické a tak vzdálené od nás jako právě dnes.

Ve světle současného světového dění se jako nejrealističtější jeví slova papeže Františka před nedávnou návštěvou Vladimíra Putina v Itálii. Podle něj je Putin jediná osobnost, se kterou se může katolická církev spojit na obranu křesťanů na východě. „Je důležité, abychom spojili své úsilí (s Ruskem) pro záchranu křesťanství ve všech regionech (světa), kde jsou křesťané utlačováni,“ řekl papež František italským deníkům.

Zatím se zdá, že má Vladimír Putin pevné nervy a nenechá se vyprovokovat. Reakce na sestřelení ruského vojenského letounu tureckou stíhačkou je toho zjevným důkazem. Ale až nejbližší vývoj událostí ukáže, zda se mu za současné konfrontační rétoriky některých vrcholných západních politiků a pod tlakem ekonomických sankcí podaří zachovat chladnou hlavu.

Já tomu věřím. A myslím si, že ruský prezident Vladimír Putin by si pak Nobelovu cenu míru zasloužil také.

Vždyť americký prezident Barack Obama ji obdržel v počátku svého prvního funkčního období, v době, kdy za jeho politikou nebyly žádné hmatatelné výsledky, jenom veřejná proklamace, že jeho ambicí je zavést svět bez jaderných zbraní. A tato proklamace zatím zůstala, jak ukazuje současný vývoj, jen zbožným přáním „vizionáře“.