SVĚT: Globalizované riziko
Jedná se samozřejmě o velmi složitou, argumentačně vysoce náročnou a současně i choulostivou problematiku. Za pokus to ale každopádně stálo, a tak jsem zkrátka formuloval svůj pohled na věc. Možná, že se alespoň částečně blíží objektivní pravdě. Možná, že nikoli. To posoudí čas. K následujícímu textu mne vyprovokovalo i mediální hodnocení ruského zásahu v Gruzii a různé reakce evropských i zámořských politiků a veřejnosti na průběh tohoto lokálního konfliktu.
Především musím zdůraznit, že to, co se stalo v Gruzii, nevnímám jako skutečnou válku. Někdo namítne, že tam byly (patrně) stovky, možná i tisíce zabitých, ale jde především o charakter tohoto střetnutí a jeho perspektivní dopad v širším měřítku. To, co se stalo, vnímám spíše jako cosi, co by se dalo (možná netradičně a kacířsky) nazvat interaktivní vojenskou přehlídkou současného ruského režimu, protože se dozajista sluší, aby světová velmoc měla silnou armádu, aby ji tu a tam názorně předvedla ostatním a konec konců i velký, mezinárodní kšeft občas nutně potřebuje demonstraci pevného a akceschopného zázemí. Zkrátka si nemyslím, že z těchto a podobných lokálních konfliktů může vzniknout ohrožení pro současný svět. Je to výraz pragmatické politiky a apeluje to spíše na archaické představy případných diváků jak válčit, čím válčit a jaké cíle ve válce sledovat. Historie ale dostatečně ukázala, že dobývat celá území, okupovat je a kontrolovat na nich další vývoj je zbytečná, drasticky nákladná a pro vlastní zdroje likvidační aktivita. To poznal Hitler, to samozřejmě dnes vědí i Rusové a také Američané měli možnost to několikrát zažít.
Nástrojem moderního a perspektivního pojetí války jako prostředku pro rychlejší a účinnější dosažení vytýčených cílů se do budoucna podle mého názoru stane mezinárodní terorismus. To, co dnes vnímáme pouze jako další a zvyšující se příliv migrantů do jednotlivých evropských států (a tedy i do české kotliny) lze za určitých podmínek již dnes kvalifikovat jako „vysazování“ potenciálních bojových skupin na nepřátelské území. Pokud by se nějaká nadnárodní náboženská, politická nebo dokonce i ekonomická síla rozhodla něco takového udělat, umožnila by především (s příslušnou finanční dotací) vybraným skupinám inteligentních a schopných lidí ze zuboženého prostředí zaostalých zemí etablovat se na relativně vstřícném a v rámci sociálního systému štědrém území vyspělé země s tím, že by bylo možné později tyto skupiny lidí pod pohrůžkou návratu do podmínek původních využít k cíleným akcím, které je možné zařadit pod pojem terorismus. Tito lidé totiž vykazují díky svým genům několik příznivých vlastností. Především se nikdy nerozplynou v novém prostředí. Nikdy se nestanou „normálními“ občany hostitelské země. Vždy budou tvořit vlastní komunitu s vlastními zákony, vlastní řídící hierarchií a vlastní kulturou (země jako je Francie, Německo a další by mohly vyprávět). Druhou vlastností danou dílem tradičním náboženstvím, dílem tradiční morálkou je poslušnost, loajalita a úcta k autoritám. Jsou to lidé, kteří zkrátka jednou udělají to, co se od nich bude žádat, pokud to bude autoritativně zdůvodněno a ospravedlněno. Tyto zatím „spící“ skupiny, ze kterých se postupem času vygenerují kvalitní a přirození lídři a které se zatím věnují běžné činnosti (obchodu, námezdní práci, nebo i drobné, méně nebezpečné kriminální činnosti) se mohou stát trvalou hrozbou pro celou společnost. A na místě je otázka, zda mají o těchto skupinách příslušné státní instituce dostatek informací, zda je vůbec sledují a vyhodnocují i z jiných, než celních a daňových hledisek. Mám o tom jisté pochybnosti.
Po aktivizaci těchto skupin (zejména v městském prostředí), lze díky stále stoupající dostupnosti globalizovaných informací a kvalitě komunikačních technologií realizovat poměrně organizačně i ekonomicky nenáročné teroristické akce (dobře načasované a propojované) s patřičnou následnou publicitou v mediích. Akce, prostřednictvím kterých lze vytvořit, nebo prohloubit na cílovém území totální chaos, nejistotu, následné nepředvídané pohyby v národních ekonomikách a vytváření paralelních systémů, mnohem lépe fungujících, než ty oficiální. Strach, nejistota a nespokojenost s tím, jak tyto jevy oficiální místa řeší, může mít na společnost destruktivní účinky. Následně pak musí dojít k příslušným pohybům i ve struktuře politického spektra a to již může být první krok k prosazení jakýchkoli, sebefantastičtějších cílů. Tak se dá levně, z hlediska mezinárodních vztahů i diskrétněji a za historicky krátkou dobu dosáhnout toho, čeho většinou z dlouhodobého hlediska nedosáhne tradiční válka a okupace daného území. Primárně totiž nejde o to, aby se na cílovém území změnila vlajka, hymna, pomníky, nebo oficiální hesla, ale aby se radikálně změnilo myšlení lidí. Pak je možné pokračovat dál. Pak lze, při opakovaných akcích, prosadit i změnu politické orientace země a přijetí (nebo alespoň tolerování) naprosto jiné ideologie. Teror je mocný a velice účinný prostředek.
Dokážu si v našich podmínkách docela dobře představit, co by s touto společností udělal kupř. opakovaný plošný útok na pražské metro (patrně žádný velký problém, pokud je totiž možné během noci nerušeně počmárat nové vagony metra, lze asi udělat i cokoli jiného, pokud to bude dobře připravené), nebo současné zablokování vybraných uzlových pražských (brněnských, ostravských) křižovatek. V daný okamžik by stačil pouze příslušný zásah do dopravní signalizace, což by zcela jistě nedemontovatelnou dopravou totálně ochromilo celé město. Nebo plošný útok na dálniční (již tak fatálně rizikové) mosty s příslušnými následky, útoky na železnici s bilancí, jejíž tragičnost s úrovní dosahované rychlosti strmě stoupá. Nedělám si ani příliš velké iluze o nezranitelnosti našich jaderných elektráren, strategických zásobníků paliva, přehrad na našich vodních tocích a našich letišť. Tyto citované objekty byly ve své většině stavěny v době, kdy se spíše zvažovala míra odolnosti proti klasickému jadernému úderu (bomba, raketa), než proti naprosto jednoduchému a nepředvídatelnému útoku teroristickými prostředky (viz útok sarinem na tokijské metro, kde počet obětí mohl dosáhnout podle střízlivých odhadů 40000 osob a pouze díky náhodné závadě byl útok prakticky zmařen a měl relativně nízký počet mrtvých).
Na něco takového nejsou a ani nemohou být lidé připraveni. Následná panika po případném teroristickém úderu přinese po odeznění počátečního šoku vztek, nenávist k aktérům této hrůzné události, pohrdání těmi, kteří za bezpečnost společnosti nesou přímou odpovědnost a berou peníze, pohrdání systémem, který to dopustil. Pak může následovat hledání jiných alternativ řešení této situace a to vše může znamenat změnu. Ne však vždy změnu pozitivní, protože to bude skvělá příležitost právě pro ty, které by normální běh věcí veřejných nikdy nepustil ke korytu. V nové situaci se pak dá zvenku dělat cokoli a realizovat jakékoli politické či ekonomické cíle.
Uvědomuji si, že tato moje vize není příliš potěšující a nechci v žádném případě zbytečně strašit. Neříkám, že to tak určitě je, nebo bude. Zaručí mi však někdo, že to tak není a nemůže být? Pokud to tak totiž může být, pak je potřeba velmi rychle změnit systém hodnocení rizik a jsem přesvědčen, že stále ještě není pozdě na potřebná opatření.
Válka teprve začíná.
