Evropská unie i naše země jdou špatným směrem. Směrem, který hrozí zahubit naši euro-atlantickou civilizaci v podobě, jakou jsme ji doposud znali, v podobě, do které se po staletí kontinuálně vyvíjela. Co se stalo? Již před dávnými desetiletími se tzv. nová levice vydala na dlouhý pochod institucemi. Na Západě to v roce 1968 začalo studentskými bouřemi. Nicméně záhy tehdejší mladí revolucionáři přestali házet dlažební kostky, sundali trička a džíny, navlékli obleky, uvázali si kravaty a začali postupně obsazovat univerzity, redakce, úřady, a pak i parlamenty a vlády.

Půl století poté jsme v situaci, kdy podstatnou část politické agendy západního světa určují radikální levicové, a často přímo ultralevicové strany, a mnohé původně konzervativní strany, namísto toho, aby hájily tradiční hodnoty, opouštějí svoje ideové zakotvení, a i ony vycházejí vstříc mediálně uměle vytvářené poptávce po radikální progresivistické změně kurzu.

Starší generace má proti těmto tendencím vypěstovanou jistou imunitu a my, občané zemí postkomunistické střední a východní Evropy, máme navíc historickou zkušenost s totalitním socialistickým systémem, ale to všechno je bohužel nepřenosné. Nepřenosné geograficky i generačně. V největším ohrožení je proto mladá generace. Dílem z neznalosti, dílem z naivity, dílem z revoluční romantiky, dílem pod vlivem zpovykaných médií, dílem pod vlivem levicových univerzit, dílem v režii politických neziskovek, dílem na objednávku bohatých mecenášů, kteří financují svůj New World Order, Nový světový řád.

Dominující nová levice nenávidí západní demokracii i její historii. Omlouvá se za činy předků a jejich roli při zakládání těchto demokracií. V USA stejně jako v západní Evropě. Ničí se sochy velikánů, jejichž odkaz by nám měl být svatý. Opět se cenzuruje, maže, blokuje, vylučuje, ostrakizuje. Poslední překážkou nové levice je domácí obyvatelstvo, jeho názory, a hlavně volby. A tak si prostě dováží nové voliče.

Čím dál víc je patrné, že skutečná demokracie je možná jen v hranicích národních států, kde si lidé navzájem rozumějí, kde existuje pouto společné historie a kultury a kde se respektuje odkaz předků. Demokracie naopak chřadne v globálních strukturách. V souvislosti s oním „dovozem“ voličů se nabízí otázka: Lze vůbec udržet demokracii s lidmi z jiných civilizačních okruhů, kterým jsou naše kultura, historie i tradice lhostejné? Realita řady zemí na západ od nás by pro nás měla být varováním.

Žijeme na území státu, který se jmenuje Česká republika. Ale je to ještě suverénní a svrchovaný stát? Rozhodujeme si o našich věcech a našich zákonech sami? Vzhledem k tomu, že takřka 60 procent zákonů nám oktrojuje Evropská unie a my je musíme, zdůrazňuji musíme, takzvaně implementovat, jsme už daleko spíše provincií nadnárodní struktury, ve které rozhodují jiní. Ta struktura ovšem má své vlastní zájmy, které se ne vždy shodují s těmi našimi, a také má obrovský deficit demokracie, to na straně jedné, a naopak na straně druhé obrovský přebytek byrokracie.

Co z toho plyne? Národní stát je ten nepřirozenější celek, ve kterém funguje, možná přesněji – ještě funguje, demokracie. Určitě to ale neznamená, že je nutné zpřetrhat veškeré vnější vazby. Ale něco jiného je volný obchod a ekonomická spolupráce bez bariér a něco úplně jiného vnucená politická, fiskální či právní unie. Tragicky se mýlí všichni ti, kteří sousloví „národní stát“ pokládají za sprostá slova a národní státy za zdroj mezinárodního napětí. Je to přesně obráceně. Velké válečné konflikty vždy vyvolali budovatelé nadnárodních impérií.

Autorka je předsedkyně volební formace Trikolora Svobodní Soukromníci